Datum zveřejnění: 
6. 11. 2017

Továrny, pivovary, cukrovary. Dříve jsme ty to objekty mohli nalézt v každém malém městě, nyní jich však každý rok mizí desítky. Jaké industriální stavby jsou u nás nejvíce v ohrožení a jak se bojuje o jejich záchranu?

Střední Čechy – O tom jsme si povídali s Janem Zikmundem z Výzkumného centra průmyslového dědictví FA ČVUT. Rozhovor vznikl při příležitosti zahájení výstavy Benešov technický a industriální, která nabízí unikátní a téměř zapomenutý pohled do historie města.
Výstava potrvá v benešovském výstavním sále Státního okresního archivu do konce listopadu.

- Kterou ze ztrát z posledních let považujete za největší, zůstaneme-li v regionu středních Čech?

Neřeknu jednu stavbu, ale místo, kde došlo k několika ztrátám. Nedaleko odsud, v Týnci nad Sázavou, zmizela v roce 2013 přádelna bavlny firmy Kuffler a Reichel, kde od konce 30. let František Janeček montoval motocykly Jawa. Budova byla nejen skvělou a do posledních chvil autenticky dochovanou architekturou, ale odkazovala i k významné historii města. Vedle stojí etážová budova, kam se výroba motocyklů později přesunula. Zajímavá stavba z počátku 60. let, která sice nebyla zbořena, ale v zásadě je zlikvidována necitlivou rekonstrukcí. Škoda je i tamního železničního mostu z roku 1896 a teplárny, opět pěkného příkladu poválečné architektury z přelomu 50. a 60. let.

- Jaké průmyslové stavby jsou u nás nejčastěji bořeny?

Jde to napříč celým spektrem. Nedochovaly se nám téměř žádné cukrovary a rychlým tempem mizí také pivovary a textilky. Obecně bych ale řekl, že z průmyslového dědictví jsou dnes nejohroženější asi dvě skupiny: poválečné továrny, které nikdo neregistruje a jsou tak bořeny bez sebemenšího zájmu. Pak se stane, že přicházíme i o světově unikátní budovy, jako byla například ověřovací bezvřetenová přádelna v Ústí nad Orlicí. A pak drobné stavby, například drážní – výtopny, sklady, vodárny – které jsou ve velkém likvidovány kvůli modernizaci tratí. Proto jsme na tyto a další zapomenuté přehlížené stavby v červnu upozornili vyhlídkovým symposiem a na konci roku vyjde na toto téma i publikace.

- Má ale smysl snažit se zachovat všechny stavby, tedy i takové, které už pozbyly účelu, pro který byly původně stavěny?

Samozřejmě není možné zachránit je všechny. Pro majitele představují překážku především dvě věci: nedokážou pro ně nalézt nové využití a pak často špatný stav, jejich oprava by byla příliš nákladná a levněji potom vyjde demolice a nahrazení novostavbou. Naštěstí máme i pár pozitivních příkladů. Dnes hojně navštěvovaný pivovar v Lobči na Mělnicku koupili mladí architekti jako ruinu a postupnými kroky ho opravili. Myslím, že bychom se měli snažit architektonicky či historicky významné stavby zachovat pro další generace.

- Rekonstrukce takových staveb ale mohou trvat i roky. Proč by tedy mělo být pro majitele zajímavé je opravovat?

Developeři a investoři potřebují mít budovu v provozu co nejdříve, aby se jim rychle vrátily investované peníze. U historických staveb přichází návratnost až po letech. Když se ale majiteli podaří cenný objekt citlivě opravit, jeho hodnota bude vždy vyšší než u novostavby. Navíc bývá katalyzátorem dalších pozitivních proměn místa či oblíbeným cílem turistů.

- Jsou stavby, které chátrají už desítky let. Lidem vadí, že hyzdí město, přitahují pochybné existence, zabírají místo. Jak dlouho má smysl čekat, než si jich všimne nějaký osvícený investor a kdy už je podle vás demolice na místě?

Každá stavba má svého majitele a záleží jen na jeho rozhodnutí. Jestliže je to soukromý vlastník, tak mu můžeme těžko nakazovat, co s ní má, nebo nemá dělat. Něco jiného je, když ji vlastní město, protože tím se stává stavba zároveň i veřejným zájmem a lidé by měli mít možnost vyjádřit se, co se s ní stane. Bezpochyby je důležitý i fyzický stav toho domu. Vždy mě zamrzí případy, kdy jdou dolů malé budovy v dobrém stavu, pro které by se dalo najít nové využití.

- Když takové stavbě demolice hrozí, vstupujete s Výzkumným centrem do tohoto procesu? Snažíte se tomu zabránit, najít řešení?

Podáváme v některých případech návrh na prohlášení za kulturní památku. Někdy se na nás obracejí místní občané bojující za záchranu továrny, když potřebují odbornou záštitu pro jejich další aktivity. Dále pořádáme s platformou Industriální stopy (www.industrialnistopy. cz) řadu osvětových akcí pro veřejnost. Jinak naše role je také mapující, snažíme se upozorňovat i na ty dobré příklady, kde došlo k přestavbě. Před třemi lety jsme vydali publikaci Architektura konverzí, kde jsou zaznamenané konkrétní stavby, které dostaly novou náplň v letech 2005–2015. Jsou v ní ukázky toho, čím vším může bývalá fabrika být. A nakonec, když objekty štěstí nemají a dojde k jejich demolici, tak dál sledujeme, co vzniklo na jejich místě.

- A co nejčastěji vidíte?

Obecně se říká, že když se něco likviduje, tak by na tom místě mělo vzniknout něco minimálně stejně dobrého. To se ale bohužel neděje. V drtivé většině je to banální developerská výstavba. Úsměvné je, když se ta nová administrativně-obchodní centra či bytové komplexy pojmenují po té fabrice, která tam stála předtím.

- Ještě k těm dobrým příkladům: před lety se architektům z ČVUT podařilo zastavit demolici pivovaru v Buštěhradu navázáním kontaktu s majitelem. To bylo na poslední chvíli, je to tak?

Ano, majitel už měl na pivovar demoliční výměr a na jeho místě měly vzniknout nové byty. Byl to nápad Václava Girsy z Ústavu péče na naší fakultě architektury, který na poslední chvíli nabídl vlastníkovi, že zadá vypracování studie konverze areálu studentům. Nakonec z toho vznikla i architektonická soutěž, do níž se přihlásilo na 60 návrhů. Je důležité říct, že šlo opravdu o výjimečnou situaci, kdy majitel firmy na žádost architektů od demolice nakonec ustoupil.

- Jak to dopadlo?

Popravdě aktuální situaci přesně neznám. Podle mých posledních informací se zatím nestalo vůbec nic, firma na to nejspíš nemá peníze. Ale pivovar stojí.

- Co byste doporučil lidem, v jejichž městě se má bourat stavba, na které jim záleží a přejí si ji zachovat.

Vždycky funguje, když se daný případ podaří zmedializovat a dostat ho do všeobecného povědomí široké veřejnosti. Pomáhá do ohrožených a doposud uzavřených staveb pořádat exkurze, pokud to tedy jde, tím se také mění její přijímání. V takových situacích je pak manévrovací prostor úplně jiný. A co se dá ještě dělat? Také je možné podat návrh na prohlášení za kulturní památku. To může udělat úplně každý.

- V posledních letech se mi zdá, že mladých lidí, kteří usilují o zachování historických staveb, přibývá. Ti se často pouštějí i do samotných oprav. Neblíží se doba, kdy budeme litovat, že jsme si velkou část těchto staveb zbourali?

Já myslím, že ta doba už nastala. Ale k těm mladým lidem – je potěšující sledovat, že ač se někdy nejedná o profesionály v oboru, jejich aktivity fungují leckdy mnohem lépe, než iniciativy odborníků. Obrovskou roli v tom pochopitelně hrají i sociální sítě, kde se těmto aktivistům daří zaujmout pro dané téma značné množství dalších lidí. Příkladem je třeba spolek Mazutka žije!, který se snaží zachránit unikátní mazutovou výtopnu na pražském sídlišti Invalidovna z 60. let, nebo právě benešovský historik Michal Horáček, který teď takto popularizuje zapomenuté průmyslové dědictví Benešova.

- V rámci projektu Industriální topografie jste spustili aplikaci, která mapuje industriální stavby po celé České republice. Můžete ve stručnosti popsat, jak funguje?

Aplikace je zjednodušená verze naší veřejně přístupné databáze, upravená pro mobilní telefony a tablety. Zachovává všechny důležité parametry jako vyhledávání a základní třídění podle stavu, její hlavní výhodou je ovšem přesná lokalizace v terénu. Každý se tak může hned podívat, jaké fabriky se nachází v jeho bezprostředním okolí. Přístup je přes stránku www.industrialnitopografie. cz, která detekuje mobilní zařízení a nabídne vstup buď do aplikace, nebo na klasický web. Máme zveřejněno přes 5000 objektů, které jsou podrobně popsané, a asi 2000 dalších, které jsou označené bodem v mapě. Systém ovšem neustále aktualizujeme a doplňujeme, proto uvítáme jakékoliv podněty, připomínky a tipy.       

Autor: 
ANDREA KARLÍKOVÁ
Zdroj: 
Benešovský deník