Datum zveřejnění: 
12. 10. 2017

Vedení a odbory německé automobilky Volkswagen chtějí část výroby divize Škoda přesunout z Česka do Německa. Spolupracovník LN Jan Macháček se předních českých ekonomů, analytiků a pedagogů ptá: Jaký má česká vláda zvolit postup v hrozícím přesunu výroby Škody Superb do Německa?

Jak má vláda postupovat v hrozícím přesunu výroby automobilu Škoda Superb do Německa? Podle mého má vláda využít všechny diplomatické kanály a upozornit nejen koncern, ale i německou vládu, že její přístup ke skandálu s emisemi byl dosud neuvěřitelně krotký, a to i ve srovnání s Německem. Zároveň ale vláda musí předložit akční plán, který automobilce umožní rychle zaměstnat více agenturních zaměstnanců z ciziny.

Nebo má vláda nechat působit tržní síly? To však může být matoucí, protože i v Německu se tvrdě bojuje například za zájmy jejich odborářů. Nebo platí, že průmyslu máme stejně příliš a že na výrobě aut je naše ekonomika neúměrně závislá?

Nevyhrožujme cizímu koncernu

Klasický liberál poznamená laissez-faire, etatista velí na barikády. Mnohem užitečnější je zamyslet se nad příčinami takového kroku. Předpokládejme, že v tomto rozhodnutí nejde ani o vnější politiku, ani o vnitřní dynamiku nové strategie koncernu, ale čistě o ekonomický kalkul.

Pokud by byly nedostatečné fyzické výrobní kapacity v Česku i v Německu, tak by přesun byl jednoznačně negativní zprávou a varováním, že naše země ztrácí přitažlivost, ať cenovou či jinou. A je jedno, zda by šlo o posun produkce směrem na východ či na západ. Na jakoukoliv smysluplnou akci by bylo již pozdě.

Jestliže jde jen o nedostatečné kapacity v Česku a nevyužité kapacity v Německu, tak to znamená, že nižší marže v důsledku přesunu jsou menší ztrátou než čekání a nové investice v Česku (či někde jinde). V krátkodobém horizontu jde o efektivní firemní řešení a na makroúrovni státu s tím nelze nic moc dělat. A hlavně, o úspěšných podnicích mají pokud možno rozhodovat vlastníci a nikoliv politici. Nepříjemné pro nás je, že se z Česka přesune ta část výroby, kde jsou marže nejvyšší a kde koncern nebudou tolik bolet německé vyšší náklady. Odejde segment výroby s nejvyšší přidanou hodnotou, tedy zpravidla ten technologicky nejvyspělejší, což je skutečně špatná zpráva. Jistou náplastí může být vyšší poptávka po komponentách a subdodávkách, pokud celková výroba roste. Fakt, že je něco tak dobré, že to lze přesunout do Německa, na druhou stranu svědčí o úspěchu vlastníků při budování evropsky konkurenceschopného podniku v naší zemi.

Nutná diverzifikace

K tématu mě napadají pouze dvě na první pohled vcelku okrajové poznámky, z nichž první navazuje na nedávnou projekci švédského filmu Čtverec. Z něj jsem se kromě jiného dozvěděl o existenci slova virál, které tak dnes mohu použít v tom slova smyslu, že státní a jim podobné regulace (včetně dotací) jsou ze své podstaty virální. Jsou totiž virem, který každou vládu snadno nakazí díky lehkosti, s jakou nám vysvětlí, že svými zásahy se nás jen snaží ochránit před důsledky stejně odpudivých opatření v sousedních státech.

Druhá poznámka se týká struktury naší ekonomiky, o níž se začalo říkat, že degenerovala do podoby málo tvořivé, státem dotované montovny, která je silně monokulturní, protože automobilová, a to se silným akcentem na značku VW. Znovu tím jen připomínám přednosti diverzifikace rizika, a to nezávisle na tom, z jakých důvodů zde bude výroba například Superbu ukončena.

Souhrnně řečeno, momentálně uvažované netržní vstupy do organizace výroby automobilů by mohly mít příště podobu dokonale legitimního působení neviditelné ruky trhu. Takže mě docela mrzí, že v této věci si na plakátech pravicových stran nemohu přečíst nějaké konstruktivní návrhy.

Jediným případem, kdy má vláda možnost něco učinit, je přesun z důvodu nedostatku pracovní síly; v tomto případě ještě nemusí být pozdě. Kroky však musí být vstřícné k získání cizích zaměstnanců, nikoliv výhrůžné k vnitřnímu uspořádání v koncernu. To bychom pak lehce ztratili punc nudné země se standardními vztahy k dlouhodobým investorům.

K tématu mě napadají pouze dvě na první pohled vcelku okrajové poznámky, z nichž první navazuje na nedávnou projekci švédského filmu Čtverec. Z něj jsem se kromě jiného dozvěděl o existenci slova virál, které tak dnes mohu použít v tom slova smyslu, že státní a jim podobné regulace (včetně dotací) jsou ze své podstaty virální. Jsou totiž virem, který každou vládu snadno nakazí díky lehkosti, s jakou nám vysvětlí, že svými zásahy se nás jen snaží ochránit před důsledky stejně odpudivých opatření v sousedních státech.

Momentálně uvažované netržní vstupy do organizace výroby automobilů by mohly mít příště podobu dokonale legitimního působení neviditelné ruky trhu.

Druhá poznámka se týká struktury naší ekonomiky, o níž se začalo říkat, že degenerovala do podoby málo tvořivé, státem dotované montovny, která je silně monokulturní, protože automobilová, a to se silným akcentem na značku VW. Znovu tím jen připomínám přednosti diverzifikace rizika, a to nezávisle na tom, z jakých důvodů zde bude výroba například Superbu ukončena.

Souhrnně řečeno, momentálně uvažované netržní vstupy do organizace výroby automobilů by mohly mít příště podobu dokonale legitimního působení neviditelné ruky trhu. Takže mě docela mrzí, že v této věci si na plakátech pravicových stran nemohu přečíst nějaké konstruktivní návrhy.

Efekt sněhové koule

Téma přesunu části kapacit suveréna ve zdaleka nejvýznamnějším odvětví zpracovatelského průmyslu do země jeho vlastníka je nepochybně zcela zásadní strategická záležitost, jež by neměla zůstat stranou pozornosti nejvyšších míst, protože může pozvolna spustit efekt sněhové koule v dalších korporacích. Je důležité zahájit koordinovanou ekonomickou diplomacii (jednat mají kompetentní státní představitelé, ale třeba i představitelé podnikatelské či zaměstnanecké komunity). Je třeba zaujmout silnou pozici na mezinárodním poli, především na úrovni evropských vazeb a asociací. Mělo by se jednat zcela důvěrně, věc by se neměla stát oficiálním předmětem jednání žádného vládního tělesa. Důraz by měl být kladen na vzájemný soulad konání všech zmíněných aktérů.

Vláda by měla říkat, že v situaci, kdy reputace VW není nejpříznivější, kdežto značka Škoda získává stále významnější podporu a pozitivní vnímání, může tato značka vystupovat na určitých trzích jako představitel celého koncernu.

Je zřejmé, a nejedná se zdaleka jen o případ Škody, že i přes veškerou a velkorysou injekci kapitálovou, obchodní, znalostní, kterou vlastník od počátku 90. let své významné akvizici poskytuje, bude tento vlastník současně vždy mít to jediné a konečné slovo v případě zásadních rozhodnutí. Úlohou vlády je upozorňovat na význam společnosti Škoda nejen pro výkonnost české ekonomiky, ale též pro samotný koncern VW. Vláda by měla říkat, že v situaci, kdy reputace VW není nejpříznivější, kdežto značka Škoda získává stále významnější podporu a pozitivní vnímání, může tato značka vystupovat na určitých trzích jako představitel celého koncernu. Současně by tento diplomatický hlas měl deklarovat, že zaručí všestranné rozvojové podmínky pro značku Škoda (zaměstnanci, infrastruktura), třeba též s pomocí sofistikovanějších nástrojů financování z EU.

V této souvislosti se může nabízet odvážnější a dalekosáhlejší úvaha, která se týká toho, zda do budoucna nemůže vlastnictví Škody Volkswagenem představovat rozvojovou brzdu v případě, že onen rozvojový potenciál narazí na nepřekročitelné limity plynoucí ze vztahu vlastník – dceřiná společnost. Úvahy se mohou týkat i změny vlastnické struktury, která sice není v automobilovém průmyslu tak běžná, nicméně v posledních letech rozhodně nijak neobvyklá. Bylo by dobré vytvořit precizní bilanci přínosů a nákladů, u níž jsem nicméně intuitivně i ve střednědobém výhledu přesvědčen, že přínosy nynějšího uspořádání převyšují představitelné renacionalizační varianty.

Nezdravě monokulturní ekonomika

Bojovat proti tržním silám je jako stavět přehrady z písku proti přílivu. Bez ohledu na vynaložené úsilí vždy nakonec zvítězí příliv. Česká ekonomika je díky souběhu dotací a dalších vlivů nezdravě monokulturní. Vystřízlivění musí přijít dříve nebo později. Je velmi nepravděpodobné, že český průmysl v současné struktuře může přežít dejme tomu dvě další desetiletí. Co dělat? Nebránit tržním silám. Česká vláda nemá šanci. Ani německá vláda nemá šanci, na to je příliš slabá i ona.

 

Autor: 
Jan Macháček
Zdroj: 
Ceskapozice.cz