Nebylo mu ještě ani dvacet, když s nálepkou mladého génia rozdával rozhovory o přístrojích, které vynalezl. A k tomu mu jaksi mimoděk přistávaly „na poličce“ ceny od NASA, Intelu, později od Siemensu či Microsoftu. Dnes je Markovi Novákovi dvacet tři let. Rozbíhá svůj vlastní byznys s převratným řešením na měření hladiny cukru v krvi, vedle toho ještě studuje na ČVUT, přednáší robotiku pro středoškoláky, je lektorem nadaných studentů. Tipnete si, jak relaxuje? „Já třeba odpočívám tím, že v rámci experimentálního výzkumu dělám endoskopické operace na zvířatech nebo zvířecích modelech.“ Ano, asi takhle nějak funguje geniální mozek. Pro ty z nás, kteří jím nedisponujeme, je to naprosto fascinující setkání.
Byl to horký večer na konci července, když zpoza oceánu dorazila zpráva: Čeští studenti z ČVUT vyhráli mezinárodní soutěž, porazili 54 týmů z celého světa. Ti studenti – Marek Novák, Tomáš Pikous a Barbora Suchanová – ovládli prestižní soutěž Microsoftu Imagine Cup, v americkém Redmondu zabodovali s unikátním řešením glukometru pro děti s cukrovkou.
Víte, jak vypadá glukometr? Obvykle má velikost širší kalkulačky s obrovským displejem. Dostanete ho v pouzdru, kam se vám vejde i odběrové pero (kterým se pícháte do prstu, abyste získali potřebnou kapku krve) a měřicí proužky, které se do aparátu zasunou a kapku nasají. Přístroj vzápětí ukáže, jak na tom diabetik je. Celé to vypadá jako tlustý školní penál.
Tak tenhle obrázek si vymažte z hlavy. Glukometr, který dva roky vyvíjel Marek Novák, vypadá jako kreditka. Vejde se kamkoli, i k obalu k chytrému telefonu, do kterého se během pár vteřin poté, co si odeberete krev, přenese výsledek měření.
„V momentě, kdy máte data ve smartphonu, se s tím dá dál pracovat – což dnešní glukometry neumí. Do aplikace si můžete zapsat, co jste jedli, kolik jste toho jedli, a mít naprostý přehled. Zároveň může mít spolu s diabetickým pacientem k datům přístup i někdo další. U dítěte typicky rodič, u seniorů jejich dospělí potomci,“ říká Marek Novák.
Rodiče si mohou online ověřit, jestli se dítě nezapomnělo změřit. Pokud by je ohrožovala nízká hladina cukru, věděli by, kde je najít. „A stejný problém je dnes se seniory. Máme sice globalizaci, díky které se vzdálenosti zmenšují. Ale vzdálenosti mezi lidmi jsou větší. Děti se stěhují z vesnic k městům a jejich seniorní rodiče zůstávají sami. Přičemž diabetes je nemoc, která se může během chvíle změnit. K jejímu zvládnutí je nutná disciplína. U seniorů to ani nemusí být tak, že by byli nedisciplinovaní v léčbě, ale přidávají se k tomu degenerativní choroby. Alzheimer, Parkinson. Dostáváme se do situace, kdy seniorní diabetik není schopen svou nemoc zvládat a končí to bohužel tak, že si glykémii nehlídá, což pak vede ke komplikacím, jako je diabetická noha, diabetická slepota a tak dále.“
Neo: Váš projekt moderního glukometru – XGLU – je zacílen na všechny diabetiky. Ale na soutěž do USA jste vezli „jen“ řešení pro děti. Proč?
Věděli jsme, že tento trh je dnes v podstatě nezasáhnutý moderními řešeními; viděli jsme v tom největší možnosti, největší impakt.
Motivací také bylo, že – ačkoli se to nezdá – podle některých průzkumů je až 50 procent diabetických dětí šikanováno ve škole svými vrstevníky v důsledku toho, že se prostě liší. Mají ten velký futrál s glukometrem, musí se měřit, nesmí spoustu věcí jíst. Když se někdo v šesti nebo dvanácti letech takto odlišuje, je automaticky prohlášený za divného a jsou tam ze strany kolektivu sklony k patologickému chování. Anebo to může vést k tomu, že se to dítě přestane měřit, aby na sebe nepoutalo pozornost. Původní myšlenku kartového glukometru mělo smysl rozvíjet dál a na konci roku 2016 jsme s Tomášem a Bárou začali pracovat na verzi glukometru specificky pro děti.
Neo: Počkejte, jak člověk zjistí, že je díra na trhu pro diabetické děti?
Kontaktem s praxí a výzkumem. Já mám za sebou čtyři roky praxe v českobudějovické firmě TSE. Prakticky celé svoje studium na vysoké škole tam pomáhám s vývojem, vyvíjím zdravotnické prostředky. Díky tomu mám konexi s vývojem a s průmyslem v oblasti farmacie. Celkem záhy jsem si začal všímat obrovských rozdílů mezi tím, jak se vyvíjí zdravotnická technika a spotřební elektronika. Spotřební elektronika jde rychle kupředu, a to jak designem, tak funkcionalitami. Stačí se podívat, jak vypadaly telefony před deseti lety a jak vypadají dnes. Byla to nevzhledná kostka, která nic neuměla. Teď mám prakticky výkonný počítač, všechno je propojené internetem, takže dosáhnu na všechno, na co si vzpomenu. Když se na to samé člověk podívá u zdravotnické techniky, vidí, že změny nejdou až tak rychle. A třeba právě glukometry, jaké byly před deseti lety a jaké jsou dnes – to je to samé. Nějaké změny designu možná proběhly, ale pořád to má ten displej, tlačítka, vypadá to prostě ošklivě.
Neo: Proč zdravotnická technika ve vývoji tolik zaostává? Z laického pohledu to vypadá, že ve farmaceutickém průmyslu je spousta peněz.
V první řadě je to dáno složitostí uvedení zdravotnické techniky na trh. Je to mnohonásobně složitější než u spotřební elektroniky. Je zapotřebí udělat klinické studie, svazuje vás daleko více předpisů a tak dále. Plus tam už z principu funguje opatrnost ze strany farmaceutických firem. Dá se zjednodušit do často opakované věty: „Nikdo nechce pokusy na lidech.“ A v té zdravotnické technice to k tomu má celkem nakročeno. Proto také uplyne mezi tím, než vědci objeví nový lék a ten se dostane na trh, 12 až 15 let. A podobné to může být u zdravotnické techniky.
Neo: Chápu, že třeba u prášků je testování zdlouhavé a náročné. Ale myslela bych si, že u zdravotnických přístrojů to bude podobné jako třeba u toho mobilu. I tam se přeci musí doložit, že je zdravotně nezávadný.
V zemích Evropské unie musí mít každý výrobek, který jde na trh, známku CE. Toto označení říká, že vyhovuje podmínkám, které jsou definovány rámcem evropských předpisů. U spotřební elektroniky, pokud výrobce splňuje nějaké podmínky a má za sebou nějaké audity, si tu známku může v podstatě vydat na výrobek sám. U zdravotnické techniky je to komplikovanější. Pokud se budeme bavit přímo o glukometrech, tam musí veškerou dokumentaci posoudit notifikovaná osoba. V České republice třeba Elektrotechnický zkušební ústav. Musíte zpracovat typicky stovky až tisíce stránek dokumentů a každý rok dokumentaci aktualizovat.
Neo: Brzdí vývoj i konzervativnost pacientů? Že když si zvyknou na nějaký typ přístroje, tak ho vlastně nechtějí měnit?
Nejen pacientů. Konzervativní jsou i lékaři. A pak ještě musíte brát v potaz úhrady, pojišťovny a distribuci. Pokud to řeknu jednoduše: Na televizi nebo na telefon vám nikdo žádné úhrady nezaplatí. Pro jejich uvedení na trh máte jednotné podmínky, které se prakticky neliší stát od státu. Přijdete do obchodu a koupíte si, co chcete. Ale ve zdravotnické technice máte úhrady od pojišťoven. Pokud chcete, aby vaše zdravotnická technika zasáhla celý svět, tak dopředu víte, že to nejde. Nebo je to velice složité a nákladné. A to z toho důvodu, že někde jsou glukometry propláceny, jinde jen částečně, v zemích, jako je Ukrajina, Rumunsko, Bulharsko, si lidé kupují téměř všechno za svoje. Každá země, i v rámci Evropské unie, má svůj vlastní systém a svoje předpisy.
Neo: A vy jste teď s XGLU jak daleko? Vím, že jste říkal, že byste se chtěli dostat na trh v roce 2018.
Cest k uvedení na trh je více, plán je zatím takový, že bychom si jako firma chtěli ponechat software, protože ten nemusí být zdravotnickým prostředkem, ten si můžeme vyvíjet sami. A vývoj a výrobu toho hardwaru outsourcovat pryč.
Neo: Tedy že se domluvíte s nějakou zavedenou farmaceutickou firmou.
Ano. Díky tomu mimochodem ušetříme spoustu peněz a hlavně času. Kdybychom měli tady a teď začít stavět farmaceutickou firmu, tak pro nějaké rychlé uvedení na trh to prostě není. Kdežto zavedená firma může mít zařízení na trhu v průběhu jednoho roku. S certifikacemi, se zavedenou výrobou.
Neo: Když si ponecháte software, budete mít přístup ke všem datům, která do aplikace diabetici načtou? To vlastně budete mít tu nejcennější část.
Tím narážíme na jednu z věcí, která je u zdravotnické techniky také velice podstatná – ochrana dat. Ještě umocněná tím, že od příštího roku vstupuje v platnost nový celounijní zákon na ochranu osobních údajů, který ošetřuje práci s daty.
My přístup ke všem těm datům nemáme. Ze zákona smíme mít přístup maximálně k anonymizovaným údajům. Nemůžeme a z principu ani nechceme zasahovat do soukromí našich budoucích pacientů. Jejich data budou na bezpečném úložišti, bezpečnostně srovnatelném s tím, co mají třeba banky.
Pokud jde o anonymizovaná data, s těmi se dá nějakým způsobem zacházet. Můžeme vytipovat nějaké vzorce chování a potom to diabetikům vrátit v nějaké nové funkcionalitě té aplikace. Kterou bychom jim poslali jako softwarovou úpravu, aktualizaci. Ty by se mohly načítat i automaticky.
Neo: Jako třeba co?
Typicky velkým problémem u diabetiků je, když si dají nějaké nové jídlo a rozhodí jim glykemii. A aplikace jim může dát radu ve smyslu: Tohle nejez. Tohle ti může způsobit problémy.
Neo: Cukrovka, tedy zejména ta získaná, druhého typu, je nemoc, kterou trpí především starší lidé. A ti nejsou úplní fanoušci moderních technologií, aplikací a tak. Počítáte s tím?
Mám tři argumenty proti tomuto tvrzení. Jednak dnes mají – bohužel – diabetes druhého typu i dvanáctileté děti. Typicky obézní děti.
Celá cílová skupina se propadá věkově dolů. Je to dáno životním stylem, nedostatkem pohybu, extrémním kalorickým příjmem. Mimochodem, teď, jak jsme byli v USA na Imagine Cupu, jsme si zašli do Denny’s s tím, že si dáme typickou americkou snídani. Skoro jsme to nezvládli sníst: vajíčka se slaninou a párečky, vedle toho palačinky s javorovým sirupem a vším možným. Bylo to 1600 kalorií jen na snídani, přičemž doporučený příjem dospělého člověka je zhruba 2000 kalorií za den…
A do třetice: Starší generace si zvyká na to, že tu jsou moderní technologie. Pětašedesátiletá babička se smartphonem už není až tak výjimečný jev. Navíc věřím, že mohou pomoci děti toho diabetického seniora. Přimějí ho k tomu, aby tu technologii začal používat. Protože je to život zachraňující pomůcka.
Neo: Studujete informatiku. Když vás poslouchám, jak mluvíte o diabetu – nepřidal jste si k tomu medicínu?
Mám-li to říct na rovinu, tak představa, že bych po pěti letech na FELu (Fakulta elektrotechnická ČVUT, pozn. red.) začal studovat medicínu, mě dost děsí (směje se).
Neo: Takže ležíte po večerech v knihách a dočítáte si, co nevíte?
To do sebe člověk nějak nachytá.
Já navíc dlouhodobě spolupracuji s Ústavem pro studium obezity a diabetu při 3. lékařské fakultě na Vinohradech, hlavně s docentem Janem Polákem. Pro XGLU připravoval klinickou studii o použitelnosti té aplikace, máme díky němu přístup k desítkám diabetiků, na kterých ji můžeme testovat. Nebo spíše – vyvíjet ji s nimi, posouvat ji dál. XGLU je už teď zaregistrovaným dodavatelem výzkumného zařízení pro 3. lékařskou fakultu a výzkum související s diabetologií, který docent Polák provádí. Dodáváme instrumenty, ať už jsou to specifické krabičky pro růst buněk, nebo hardware pro výzkum. To se mi asi líbí nejvíc, jak se v tom spojuje průmysl a farmaceutický byznys. Jako XGLU máme záměr neskončit jenom u těch glukometrů, ale posouvat se dál. Do diabetologie, do výzkumu.
Neo: Jakým směrem?
V diabetologii se říká, že zlatým grálem je neinvazivní měření glykémie. Tedy měření bez píchnutí do prstu…
Neo: Moment, tušíte, kolikrát jste se během vývoje nového glukometru sám píchnul?
Tisíckrát (směje se).
Ale – já mám za to, že diabetikům to píchání do prstu až tolik nevadí. Bavil jsem se s diabetickými dětmi a ty jsou poměrně dost otrlé. Říkaly mi, že když jsou někde v lese na čundru, tak s sebou ty odběrové penály netahají. Jsou schopny se píchnout třeba o vývrtku. Ale nikdy jsem to na vlastní oči neviděl, možná si dělaly srandu, člověk nikdy neví.
Takže já vidím zlatý grál jinde – ve vyléčení cukrovky. Jsou slibné metody, třeba to, co v současné době dělá finanční skupina RSJ, která podporuje výzkum léčby diabetu pomocí kmenových buněk. To je myslím projekt, který má velice dobře nakročeno, už tam jsou nějaké výsledky.
Neo: Kmenové buňky; to bude asi řeč o vyléčení prvního typu cukrovky, té vrozené, že?
Ano. Na léčbě pro druhý typ pracuji já spolu s docentem Polákem a gastroenterologem Janem Hajerem. Cirka před měsícem probleskla v médiích zpráva, že IKEM bude dělat klinickou studii léčby diabetiků druhého typu. My se snažíme stavět na tomto výzkumu a přistoupit k němu jinak.
Neo: Zdravotnictví jste si vybral proto, že vás to nějak niterně zajímá a baví? Anebo to byla chytrá úvaha – že jste si všiml, že je tam spousta věcí, které se dají vylepšit?
Už z pohledu toho, jak funguje lidská psychika, vám na to neumím odpovědět. To, k čemu člověk inklinuje, typicky humanitní zaměření, nebo technika, se formuje někde kolem osmého roku života. Když v tom věku dostane člověk nějaký impuls, něco ho chytne, tak zpravidla nemá tendenci uhýbat jinam. Takže je to vždycky kombinace podvědomí, které je pak selským rozumem usměrňováno. Z tohoto pohledu ano, ve zdravotnictví vidím spoustu věcí, které by se daly vylepšit, vidím to jako jeden z velmi perspektivních oborů. Kombinuje v sobě věci, které mě zajímají. Techniku, výzkum, biochemii. Jsou tam obrovské přesahy. Kam se člověk podívá, vidí spoustu oportunit, co dělat.
Neo: A co vás formovalo kolem toho osmého roku?
Přirozeně rodiče. Táta byl vždycky orientovaný na techniku, má vystudovanou jaderku. Ale dělal také programátora na volné noze, pracoval v korporátu, dělal manažera jakosti, všechno možné. On je svým způsobem něco jako já. Celý život dělal to, co ho bavilo. Přeskakoval z jedné věci na druhou. Máma učila biologii a chemii na střední škole, takže k tomu jsem měl rovněž vždycky blízko.
Neo: Teď vás úplně vidím jako to dítě, co překročí autíčka a plyšáky, protože má stavebnici s modelem atomu a může si skládat elektrony do valenční vrstvy.
Ale jo. Stavebnic jsem měl vážně spousty (směje se).
Neo: Bylo tam někde, vzadu v hlavě, přemýšlení o penězích? Že jste si zvolil obor, kde se dají vydělat?
Kdybych přemýšlel o tom, kde se dá nejvíc vydělat, tak s tím tady seknu a jedu do zahraničí. Já peníze vnímám jako něco, co do jisté míry osvobozuje, uvolňuje ruce. Ale nikomu nepřinesou štěstí. Vezměte si frontmana Linkin Parku Chestera Bennigtona, který spáchal sebevraždu. Kolik peněz měl Michael Jackson a jaký to byl nešťastný člověk. Justin Bieber se nechal slyšet, že by radši neměl peníze, ale normální život – aby si mohl v klidu dojít do supermarketu koupit vajíčka… Takže ano, peníze důležité jsou, dají se vydělat, ale účel života to není. Když to vztáhnu na XGLU tým, stále na tom pracujeme z přesvědčení bez osobního ohodnocení, dlouhou dobu jsme ze svého dotovali i vývoj.
Neo: Jak váš tým vypadá?
Je to hodně diverzifikovaný tým. Jádro tvořím já se čtyřmi zkušenými lidmi z byznysu, máme zkušeného finančníka, obchodníka, právníka. Na aplikaci pro děti pracovali Bára a Tomáš, ti jsou zaměření na software. Plus spolupracujeme s lékaři, s pacienty.
Podstatou dobrého týmu není to, aby všichni uměli všechno, to stejně ani nejde. Už z principu toho, jak mi funguje mozek, nemůžu být například dobrý doktor nebo obchodník. Každý musí umět najít svoje silné stránky. U mě to je ve výzkumu, a také asi dokážu dávat dohromady lidi. Stačí mi pak, když pochytím základy z oborů těch ostatních, ale medicínu i obchod reálně dělají ti, kteří jsou experty na tu danou oblast.
Neo: Jak se celý tým stavěl?
Vznikalo to plynule, nebylo to nějak komplikované nebo složité. Začal se stavět v roce 2015. Tehdy jsem se v nadaci ČVUT Media Lab věnoval získávání energie z netradičních zdrojů. Můj plán byl vyvinout bezbateriový glukometr. Zjišťoval jsem tehdy, co vyzáří mobilní telefon, kohoutky s teplou vodou, stavěl malé senzory napájené solárně z rozdílů teplot a tak podobně. Potkal jsem se tam s Tomášem, který pro mě dělal prototyp aplikace pro tento bezbateriový glukometr. A vznikla „kreditka“ napájená telefonem. Postupem času jsem tenhle koncept opustil. I díky zpětné vazbě od diabetiků, kteří mi říkali, že baterie je v glukometru až tak neobtěžuje, protože se mění jen jednou za půl roku, za rok. A nebylo dvakrát praktické, že ta kreditka musela být neustále v kontaktu s telefonem, aby fungovala. Takže jsme přidali baterii, udrželi formát kreditní karty, ale získali už autonomní přístroj. A to je podstata dnešního XGLU.
V květnu 2016 jsem se potkal s Veronikou Peterkovou z TechSquare, která zajištuje kontakt mezi korporátní sférou a start-upy. A z její strany jsem dostal první navigaci, že má ten nápad smysl z praktického i obchodního hlediska. Vystavěla kolem mě obchodní tým, který se věnoval těm věcem, kterým nerozumím, a popravdě bych se jim ani věnovat nechtěl. Za čtyři měsíce jsme dostali první investici, jeden byznys angel nám přispěl na provozní náklady. Až do té doby bylo všechno – dá se říct – financované z naší kapsy.
Neo: Takže teď už za to máte peníze?
To ne, máme peníze na provoz. Pro nás budou peníze, pokud si to zasloužíme. Do té doby na tom děláme zdarma.
Říká mi to spousta lidí – že mi závidí, že ještě můžu mít takovou volnost. Nemám rodinu, nemusím živit děti, jako student mám ještě čas si s věcmi hrát, zkoušet nové věci, výzkum. Strašně mě baví, že mám takovou volnost. Proto jsem se ostatně rozhodl nejít snadnou cestou a nenastoupil někam do velké korporace. Pracovní nabídky mi chodí. Od těch největších firem. Jak z České republiky, tak ze zahraničí. I opakovaně od těch stejných.
Neo: Ani jste o tom nepřemýšlel? Sbalit kufry a odejít třeba do Ameriky?
Ve Státech jsem byl čtyřikrát a – nechtěl bych tam žít. Nesedí mi to. Na dovolenou je to super. Byl jsem i v Silicon Valley, v San Francisku, v Los Angeles, s Bárou a Tomášem jsme projeli celé západní pobřeží. Ale – mně se prostě líbí tady. Já chci XGLU stavět v Čechách.
Pozoruji, a slovenští spolužáci na ČVUT mi to potvrzují, jaký mají na Slovensku problém s odlivem mozků. Říkají: „No a kdo bude u nás dělat ten výzkum? Co bude se Slovenskem?“ Nechci, aby to byl i problém Česka. Sám sebe vidím tady. Mám tady spoustu příležitostí, mám tady zázemí, mám tady XGLU. A že bych to měl zahodit a někam odletět, ať už je to třeba Británie, Švýcarsko, USA… nechtěl bych to.
Neo: Rodiče vás nehecují, ať to zkusíte?
Oni mě chtějí radši tady.
Neo: Jak o tom mluvíte – vychází mi z toho, že se tu věda propojená s byznysem dá dělat vlastně docela snadno. Měla jsem za to, že problémem vědy je, že je dost odtržená od výroby a peníze se shánějí špatně.
Souvisí to s tím, jaký kolem sebe máte tým. Po vědci nemůžete chtít, aby dělal byznys. Nemá obchodní myšlení, mozek má nastavený jinak. Byznysmen vidí peníze, vědec bádání. Podle mě není podpora vědy v Česku až tak na špatné úrovni. Liší se to ústav od ústavu, škola od školy. Já na základě svých zkušeností vidím to prostředí pozitivně – i do budoucna.
Neo: Kde se vidíte za pět, za deset let?
Mě to táhne do XGLU. Cítím, že jsme našli tým, se kterým si perfektně sedneme. Jak výzkumná část, tak i ta část obchodu. Spousta start-upů se rozpadne kvůli tomu, že se zakladatelé nepohodnou. Někteří ani nezaloží firmu. U nás všechny kroky proběhly tak nějak v pohodě, bez rozepří. To je podle mě nejdůležitější. Často se říká, že investoři neinvestují do projektů, ale do týmů. Když vidí silný tým, tak to na ně zapůsobí. Takže kde se vidím za pět let? Vyvíjím nově věci, pracuji na výzkumu, posouváme medicínu dál.
Neo: Říkal jste, že jste hledal nové zdroje energií a měřil, kolik vyzáří mobil. To mi povězte, máte v noci mobil někde u hlavy, na nočním stolku?
Mám. To je naprosto bezpečné.
Neo: A co to vyzáří?
To samé jako kreditní karta, když platíte v obchodě. Tam máte taky čtečku, to je to samé.
Když se člověku řekne, že něco září, tak to vnímá jako něco negativního. Ale pak stejně letí k moři a tam se celý den opaluje. A neuvědomuje si, že to je také záření. UV záření, které je daleko patologičtější, nebezpečnější než to, co vyzařuje mobil. Pravda je, že to, co vyzáří mobil při procesu telefonování, je zanedbatelné. Antény jsou dnes na mobilu ve spodní části, nejde vám to jaksi do hlavy. A ještě – je ionizující záření a neionizující záření. U mobilů jde o neionizující záření, které se projevuje zvýšením teploty o pár setin nebo desetin stupně Celsia. Dnes je to bohužel takový strašák, na kterém vydělávají šmejdi. Vydělávají na nevědomosti lidí, na nepoučenosti v oblasti technologií. Za sebe jako za vývojáře můžu říct, že mobily jsou bezpečná zařízení. Nejsou o nic škodlivější než vyjít na sluníčko.
Neo: Mluvíte o nevědomosti lidí. Přijde vám jako člověku, který rozumí vnitřnostem těch zařízení, legrační, že většina z nás vůbec nechápe, jak to, co denně používáme, uvnitř funguje?
To je ale účel technologií! Technologie má nějakým způsobem usnadňovat život. Přičemž jeden ze základních parametrů nutných k tomu, aby bylo zařízení úspěšné, je, že se o to majitel nemusí starat. Aby to bylo bezúdržbové, to je dnes už požadavek, nebo dokonce podmínka té technologie.
Neo: Na druhou stranu, když nerozumím, jak to funguje, neumím opravit ani triviální závadu. Vezměte si, že starší generace si uměla opravit sama skoro všecko. Od mixéru po auto.
Jde o důsledek raketového startu technologií. Když se podíváte do historie, tak se nabízí paralela třeba právě s nástupem aut ve dvacátých, třicátých letech. Tenkrát si to také nikdo neuměl opravit. A dopravní předpisy se formovaly tak, že před autem někdo běžel s vlaječkou a signalizoval „pozor, jede auto“.
Druhá věc je, že dnes jsou přístroje natolik komplikované, že ani není v silách lidí, aby se naučili si to spravit sami. Říká se, že máme přístup k asi 500krát většímu množství informací, než mělo lidstvo v roce 1950. Přísun informací extrémním způsobem narůstá. Odhaduje se, že někdy kolem roku 2037 nastane takzvaná singularita, což je terminus technicus: okamžik, kdy bude technologický pokrok rychlejší než schopnost člověka jej vnímat. Otázkou je, jestli to bude prostředí, ve kterém budeme chtít žít. Protože já osobně, ačkoli se to nezdá, nejsem moc nakloněný dnešnímu trendu všechno koncentrovat do telefonu. Dneska už si prakticky nezajdete do obchodu, máte na to v mobilu služby jako Rohlík a tak dále, všechno vám někdo doveze ke dveřím. Technologie jsou dobrým pomocníkem, ale – všeho s mírou.
Neo: Tušíte, jaké máte IQ?
To je otázka, kterou dostávám často. Ale já si IQ nikdy neměřil. Ono IQ ani z vědeckého hlediska není nic přesného. Využívalo se to především v armádě ke klasifikaci vojáků – kdo bude důstojník, kdo bude jenom vojín, kdo taktik a podobně.
Neo: V jednom rozhovoru jste říkal, že jste se o výzkum začal zajímat někdy ve dvanácti letech. Chodil jste na nějakou speciální školu pro nadané děti?
Na obyčejnou základku. A na obyčejný gympl.
Nový glukometr a v mobilu veškerá statistika – nejen o hladině cukru. Repro: Neo
Neo: A nosil jste domů poznámky, že jste nesoustředěný?
Já jsem byl soustředěný. Myslím, že jsem byl hodný žák. Doufám (směje se).
Neo: Ptám se proto, že to je častý problém nadaných dětí. Že se ve škole nudí a čtou si napřed něco pod lavicí a pak nevědí, co se děje ve třídě.
To jo, knížku jsem míval otevřenou a četl si. Ale zřejmě jsem nedával pozor tiše.
Neo: Dokážete vypnout hlavu?
To musím. Jinak bych tady neseděl, protože bych se už dávno zbláznil. Člověk musí vědět, jak odpočívat. Odpočinek jako takový přitom podle mě není definovaný tím, že člověk nedělá nic, ale že dělá něco jiného. Já třeba odpočívám tím, že v rámci experimentálního výzkumu dělám endoskopické operace na zvířatech, nebo zvířecích modelech. Takže si v rámci výzkumu sáhnu na endoskop.
Neo: Moment. Vážně tu medicínu nestudujete?
Nestuduju. Operace samozřejmě probíhají pod přímou supervizí doktora Hajera. Pro mě jsou tyhle přesahy důležité. Nechci být zahleděný jen do svého oboru a mít klapky na očích, to by bylo omezující. Takhle si rozšiřuji záběr. Když mám v ruce endoskop, snáz mě napadá, co by šlo vylepšit, co by se dalo dělat nového.
Neo: Co vás motivuje? Co je váš motor?
Rodiče říkají, že workoholismus. Já říkám, že zápal.
Neo: A ty ceny, které sbíráte? Fakt, že umíte porazit 54 vědeckých týmů z celého světa?
Dostat cenu je jedna věc, uvést produkt na trh druhá. Člověk musí zůstat nohama na zemi. Nesmí se z toho s prominutím podělat.