"Skoro každý komín opláčeme"

Komíny bývalého cukrovaru v Brodku u Přerova půjdou k zemi. Ještě předtím je však zkoumali experti z ČVUT.

Už jen týdny zbývají do konce existence nepřehlédnutelných symbolů obce Brodek u Přerova – cukrovarských komínů. Jak nejvyšší, 81metrový komín, tak jeho 57 metrů vysokého sourozence čeká demolice, stejně jako celý 130 let starý cukrovar. To přilákalo pozornost expertů ze Stavební fakulty Českého vysokého učení technického v Praze, kteří přijeli komíny důkladně prozkoumat. "Chceme, aby po nich něco zbylo. Abychom je měli nafocené a zaměřené v jejich současném stavu a tak i v budoucnu věděli, jak vypadaly," říká Martin Vonka, vedoucí projektového týmu, který mapuje nejzajímavější komíny na našem území.
Továrenské komíny nejsou jen strohé trubky do nebes, jak by se na první pohled mohlo zdát. Řada z nich je zdobená například ornamenty z barevných cihel a na podstavcích se dají najít erby továrníků. Na těch brodeckých se sice žádný architekt ani výtvarník nepodepsal, ale zato jsou podle Vonky výjimečné tím, jak důležitý orientační bod představují. Badatelé se o tom nakonec přesvědčili sami: "Už když jsme sjeli z dálnice, ani jsme se nemuseli řidiče ptát, jak je to daleko. Nejvyšší komín byl vidět z dálky," potvrzuje Vonka.
Oba brodecké komíny jsou zděné. Komínů stavěných touto technologií má Česko ještě asi tři tisíce, těch, které jsou vyšší osmdesáti metrů, je však už jen pár desítek. Nižší komín brodeckého cukrovaru vznikl pravděpodobně už se samotnou továrnou v roce 1881. Ten vyšší pochází z roku 1935, kdy se cukrovar rozrostl o rafinerii cukru.
Poslední zděný komín byl v Česku postaven v roce 1984, kdy tuto technologii definitivně vytlačily ocelové a betonové konstrukce. "Od té doby se u nás postaví jeden zděný komín za deset let, a to jen proto, že si to přejí památkáři nebo nějaký industriálně naladěný investor," líčí Vonka.
Způsob, jakým se zděné komíny stavěly, vymysleli už kolem roku 1820 Angličané. Řemeslníci je zdili zevnitř – pomocí vnitřního lešení. "Z vnější konstrukce nebylo téměř nic vidět, jen nahoře na komíně byla takzvaná šibenice, tedy kladka, kterou si dělníci schovaní uvnitř vytahovali materiál. Na první pohled to vypadalo, jako by komín rostl sám od sebe," popisuje badatel Vonka.
Používaný materiál zaznamenal v historii jen jednu menší revoluci. Právě brodečtí velikáni jsou toho krásným důkazem. Starší a nižší komín byl vystavěn ještě z běžných plných cihel, jaké se v té době používaly také na domy. Na komíně, jenž je oktogonální, musely být jen nárožní cihly speciálně tvarované.
Vyšší komín je naopak zástupcem modernějšího způsobu výstavby, která začala v našich zemích na přelomu 19. a 20. století. Vyrostl s pomocí speciálních radiálních cihel, lidově zvaných komínovky. "Jsou vyšší a děrované. Byly kvalitnější a také výstavba byla díky nim rychlejší. Z těchto cihel se stavěly komíny výhradně oblé," vysvětluje Martin Vonka.
Oba druhy komínů se neobešly bez řemeslníků zvaných komínáři. Lidé, kteří uměli navrhnout a pak dohlédnout na stavby až 120 metrů vysokých velikánů, se těšili obzvlášť velké společenské úctě. Světově proslulí byli hlavně komínáři z obce Postřekov na Domažlicku.

Materiál dodala Ševčíkova cihelna

Odkud pocházely cihly použité na stavbu komínů v Brodku, je podle Vonky těžké zjistit. Podle místního pamětníka Vladimíra Strnada se starší komín stavěl z cihel vyrobených v takzvané Ševčíkově cihelně přímo v Brodku. Kvalitní radiální cihly použité na 81metrovém komíně pak uměly vyrobit cihelny, jichž bylo jen pár desítek. I tak je badatelům většinou utajeno, ze které přesně pocházely.
V moderní době už vysoké komíny nejsou potřeba. Díky efektivním technologiím ve výrobě stačí v továrnách malé komíny, jež už žádnou pozornost nebudí. Podle Martina Vonky je tak v Česku odsouzeno k demolici zhruba padesát zděných komínů ročně. "Skoro každý opláčeme. Každý z nich je minimálně orientačním bodem a lidé k nim mají vztah. Je škoda každého komínu," říká.
Stejný osud čeká i cukrovarské komíny v Brodku u Přerova. Do konce letošního roku je demoliční firma nechá odstřelit. Podnik, který v minulosti patřil k místním významným zaměstnavatelům, je už 15 let zavřený a jeho současný majitel, společnost PMS Reality, má s cukrovarem jiné plány. V desetihektarovém areálu zůstanou jen ty budovy, jejichž stav umožní budoucí využití. Demolici se vyhne například někdejší sušárna brambor, část čistírny odpadních vod, kotelna nebo železniční vlečka. Co konkrétně na místě cukrovaru vznikne, nechce ale firma PMS Reality prozrazovat.
Výrobu v cukrovaru, jehož historie se začala psát v roce 1881, ukončil v roce 1997 její tehdejší vlastník – francouzská společnost Eastern Sugar.