Datum zveřejnění: 
28. 8. 2017

Není čas čekat, až to zařídí někdo shora. Příběhy o tom, jak vzít věci do vlastních rukou, naučit děti programovat a udělat z nich vítěze zítřejších dnů.

Pro rodiče, kterým už za týden začíná každoroční boj o upíchnutí dětí do odpoledních kroužků, zní taková nabídka až podezřele lákavě.
Kurz nic nestojí, probíhá na důvěryhodné univerzitní půdě, je na metru a děti od 10 do 15 let si tu od základů osahají programování, robotiku a základy elektrotechniky – tedy něco, čemu sice málokdo z nás dospělých pořádně rozumí, ale každý tak nějak tuší, že v dnešním přetechnologizovaném světě je dobré na tomto poli neztrácet krok.
Za kroužkem stojí dívčí spolek wITches, což je ryze dobrovolnické sdružení studentek ČVUT poháněných těmi nejčistšími úmysly – snahou pozvednout zájem o informatiku a zlomit u dětí a rodičů předsudky, se kterými se jako dívky musely samy při nástupu na techniku poprat.
"Řekněme, že je za tím radost dělat radost," říká Jitka Hodná, když má vysvětlit, proč kroužek existuje. Ve wITches je od začátku, tedy dva roky, a vede kurz s Lego roboty. Na ČVUT studuje kybernetiku a robotiku a celou fakultu líčí jako školu, která si zakládá na kvalitě a kde "je třeba fakt makat". O to víc překvapuje to, co ona a její kolegyně samy od sebe vedle studia dělají. Kromě kroužku jsou to ještě jednorázové víkendové kurzy a letní kurzy, časem přibudou ještě workshopy pro učitele a on-line výukové manuály, aby odzkoušené kurzy wITches mohl okoukat kdokoli další. Příběh z ČVUT dobře ukazuje, že možná není třeba jen čekat na spásnou centrální koncepci, jež zařídí zlepšení shora. Jasná centrální vize, jak dát informatice odpovídající úroveň, by bezpochyby pomohla, ale pokud se najde dost nadšenců, kteří sami dají něco do pohybu, nic není ztraceno.

Rychlejší než pára

O počítačové gramotnosti se mluvilo už v osmdesátých letech, kdy do Československa dorazila první kybernetická vlna. Už tehdy padaly předpovědi, že rozumět počítačům bude nutnost. Vývoj pak nabral trochu jiný směr. Místo lidí se spolupráci přizpůsobily počítače a stala se z nich součást každodenního života. Používat je už není žádná věda, generace dnešních dětí již tráví v digitálním světě půlku života.
Jenže umět počítače nikoli jen používat, ale skutečně ovládat pořád patří k dovednostem, jimiž disponuje pouze hrstka vyvolených. Nikdo netvrdí, že každý musí umět psát v kódovacím jazyce, ale propast mezi tím, jak velkou roli dnes počítače hrají, a jak málo do nich běžný člověk vidí, je závratná. V práci potřebuje počítač většina lidí a je zjevné, že aspoň trochu vidět do nitra a tušit, jak jim poroučet, může být brzy podobně důležité jako umět anglicky. "Přijde mi to podobné, jako když přišla pára. Jen tentokrát to všechno půjde rychleji," odpovídá Jitka Hodná na otázku, proč se do studia počítačů, programování a robotiky vůbec nořit.
Není nutné dlouho vysvětlovat, že ti, kdo v téhle cestě najdou zalíbení a vydají se po ní naplno, mají před sebou slibnou perspektivu. Průměrný plat programátora v Česku stoupl za poslední tři roky z 49 na 58 tisíc. Jde přitom jen o číslo z oficiální mzdové statistiky Českého statistického úřadu, které zachycuje spíš spodní patra žebříčku. Kdo je šikovnější, rychle se osamostatňuje a pracuje na volné noze, v praxi pak příjmy zdatnějších a zkušenějších expertů běžně stoupají do šesticiferných sfér. Práci lze dělat pro kohokoli na světě, navíc v mnoha případech s velkou flexibilitou – tedy z domova nebo z pláže na Bali. Množství nabídek a jejich pestrost se rychle rozšiřují. Znalost softwarových střev se hodí grafikům, designérům i všem, kdo se nechtějí nechat napálit líným ajťákem tvrdícím, že něco nejde.
Užitek v budoucí práci je ale jen jedna stránka věci. Vedle ní se ve vztahu k dětem hraje ještě o něco důležitějšího: o vstup do tajuplného světa techniky. "Samozřejmě neříkám, že ze všech musí být nutně profiprogramátoři a vývojáři aplikací," říká Jitka Hodná. Ale i ti, kdo se ovládáním počítačů nebudou živit, by měli podle ní pochopit, jak vypadá jazyk, ve kterém se strojům dávají pokyny, a jak se v něm dá přemýšlet. "Potíž je, že dnešní děti tohle nemají šanci ve škole pořádně poznat," obává se mladá kybernetička, kterou k programování a technice přivedla nonkonformní učitelka na střední škole. "Říkáme dětem, že odemknou v hlavě další svět," dodává s tím, že programování změnilo i to, jak ona sama přistupuje k životu. "Přijde mi, že s věcmi nemám tak velký problém. Všechno se dá nějak rozebrat a vyřešit."

Dvě hodiny a dost

Strach z toho, že výuka informatiky dnes v českých školách nefunguje úplně optimálně, sdílí kdekdo. Důvodů je celá řada.
Školy i státní aparát řeší spoustu jiných problémů, vedle nichž vypadá výuka počítačů jako malichernost. Podle státních osnov stačí věnovat výuce digitálních technologií jednu hodinu týdně v jednom ročníku na prvním stupni a totéž zopakovat na druhém stupni. V hierarchii důležitosti jde tedy o okrajový, doplňkový předmět na úrovni hudební nebo výtvarné výchovy, kde obvykle nejsou větší nároky než děti rozptýlit a na konci všem rozdat jedničky, nejhůř dvojky. Školy navzdory mnoha grantům a dotacím pořád zápasí se špatnou technickou výbavou a hlavně – jak se dá podle mizerných platů dopředu uhodnout – s kritickým nedostatkem lidí. Z dat školní inspekce plyne, že jen dva z pěti učitelů, kteří učí informatiku na druhém stupni, mají odpovídající aprobaci, což je vůbec nejhorší číslo ze všech předmětů. Nejde o žádné překvapení. I mezi učiteli platí, že počítačům dobře rozumí jen málokdo a tlak na hledání expertů je vzhledem k malému počtu hodin slabý. Expertů je málo i mimo školy, a i kdyby měli chuť vyučovat, současná pravidla to lidem bez pedagogického vzdělání takřka znemožňují. Informatika navíc pro učitele není vůbec snadná hodina – udržet pozornost ve třídě plné počítačů nebo tabletů není jednoduché, a navíc se předmět sám na rozdíl třeba od matematiky či dějepisu neustále mění.
Mix všech těchto svízelů v praxi vede k tomu, že se školáci často nedostanou o moc dál než k Wordu, PowerPointu a Googlu. O programování není v nynějším rámcovém vzdělávacím programu pro základní školy ani slovo. Takže proniknout "do podpalubí" a naučit se počítač skutečně komandovat je navzdory doporučením znalců jen libůstka, k níž se ve škole dostanou jen ty děti, které mají štěstí na osvíceného pedagoga.
Na nových osnovách se podle ministerstva školství pracuje, ale ty samy o sobě nic nevyřeší, navíc budou hotové a závazné patrně až po roce 2020. Úředníci o rezervách vědí, vyhotovili kvůli nim i speciální strategii, ke které právě minulý týden spustili na webu veřejnou diskusi, po níž má v oblasti digitálního vzdělávání přijít ještě akční plán. Čekat na jasný centrální povel spojený s hmatatelným zlepšením podmínek ale může trvat ještě dlouho. "Je vidět velká iniciativa zdola, od nadšených učitelů nebo od firem, ale trochu se bojíme, že tyhle malé aktivity nebudou stačit. Potřebujeme něco systémovějšího, protože naše děti už budou muset umět ovládat počítač opravdu dobře," podotýká Pavla Randáková, specialistka na vzdělávání mládeže ve spolku Czechitas, který vznikl před třemi lety a s podporou velkých IT firem usiluje primárně o to dostat do oboru víc žen. Praxe ukázala, že vedle kurzů pro dospělé je třeba obrátit pozornost i k mladšímu publiku.
Minulý týden Czechitas v rámci svojí Akademie programování pořádal na ČVUT letní školu pro 35 středoškolaček, stejný kurz proběhl začátkem srpna v Brně. "Když se tu zeptám, co se učily na základce v informatice, dostanu 35 různých odpovědí," podivuje se jeden z lektorů letní školy Ondřej Kučera. "To se v matematice nebo v češtině nestane, tam je plus minus jasno, o co se opřít. Někdo by měl vymyslet, jak dát směr také informatice," dodává Kučera, v civilu programátor v české softwarové firmě Unicorn, podle něhož poptávka po odbornících v IT pořád roste rychleji než jejich počet a jen tak se to nezmění.

Lanškroun příkladem

S úkolem "něco vymyslet" se v praxi potkal i Tomáš Zedníček, fanoušek elektrotechniky z Lanškrouna. Po 21 letech v oboru se přes Evropskou vesmírnou agenturu dostal až k vývoji součástek pro marťanské vozítko Curiosity, před časem však dospěl k názoru, že korporátního světa a cestování už má dost. V Lanškrouně místo toho založil neziskový institut zaměřený na rozvoj toho, v čem město přes 60 let excelovalo – tedy na výrobu a vývoj kondenzátorů a dalších "pasivních součástek", jimiž zdejší Tesla svého času zásobovala celý východní blok.
Loni se Zedníček dostal se svým institutem do evropské soutěže Elektra Award, kde se setkal s lidmi stojícími za velkorysým počinem britské BBC. Ta koupila všem žákům sedmých tříd v Británii programovatelnou elektronickou krabičku Micro:bit a Zedníček před prázdninami zařídil totéž i doma v Lanškrouně.
Dal dohromady radnici, firmy a školy a krabičku za 555 korun sehnal pro všechny sedmáky ze čtyř základních škol ve městě, další krabičky putovaly do zdejších kroužků a dvou středních škol.
Micro:bit funguje na podobném principu jako známější Arduino. Jde o destičku s čipem, kterou lze přes USB propojit s počítačem nebo mobilem a přes speciální software ji ovládat. Krabička je jednoduchá na ovládání a splňuje základní předpoklad úspěšné výuky IT – že děti rychle vidí konkrétní výsledek toho, co naprogramovaly, a to nejlépe v reálném, hmotném světě, a ne jen na obrazovce. Micro:bit má v sobě displej, senzor pohybu, kompas a bluetooth a existují na něj i nejrůznější doplňky, přes počítač se dá ovládat ve čtyřech programovacích jazycích od jednoduchého obrázkového módu pro děti až po profesionální Javu nebo C++. Kouzlem je jednoduchost, i laik do něj během pár minut pošle třeba pohyblivý text. Destičku lze připojit k vozítku (chystá se nástavba na stavebnici Merkur) a mobilem ho ovládat, pokročilejší programátoři mohou přes senzory pohybu zkonstruovat i oslnivější věci jako robotickou ruku.
"Lidé z firem chtěli techniku ve školách už dlouho nějak podpořit. Ale až když jsem jim ukázal Micro:bit, tak řekli – to je ono, konečně něco konkrétního místo řečí," libuje si Zedníček. Krabičky rozděluje přes svoji nadaci Microla, která propojuje zájemce z řad škol s firemními dárci. Přihlásit se může kdokoli z republiky – 250 Micro:bitů už je rozdáno, u dalších 550 se čeká na sponzory, poptávku již má Zedníček ze 14 okresů.
Mikrobity má v repertoáru i Miroslav Dvořák ze Základní školy Červený vrch v Praze nebo ředitel pardubické střední školy Delta, bývalý programátor Jiří Formánek. Dvořák patří takřka mezi výstavní exponáty mezi českými učiteli informatiky – Microsoft ho předloni pozval na globální konferenci, kde učitelé navzájem prezentovali svoje metody, pravidelně jezdí na londýnský veletrh novinek informatické výuky Bett a rozvoj oboru aktivně ovlivňuje přes Jednotu školských informatiků, sdružující největší nadšence v oboru. Dvořák s Formánkem pořádají celorepublikovou soutěž Kodu Cup v programovacím jazyce Kodu, který se na Červeném vrchu vyučuje už ve třetí třídě. Od září k němu Dvořák přidá i výuku v novém vzdělávacím módu veleúspěšné počítačové hry Minecraft, kde lze panáčky z kostičkového světa rovnou programovat, a to v prostředí, které děti dobře znají. Škola má dvakrát víc informatiky, než je státem dané minimum, a Dvořák by přidal klidně ještě víc.
"Máme na výběr – buď budeme počítačový svět jen konzumovat, anebo se dostaneme na druhou stranu mezi ty, kdo jej tvoří," říká na adresu celé české společnosti Dvořák. Podle něho není čas čekat, co se ve světě osvědčí, ale je třeba místy zariskovat, například jako v Británii s Micro:bity.
Jiří Formánek z Pardubic už dává s vládní agenturou CzechInvest dohromady iniciativu, jež by mohla akční školy ve větší míře podpořit a postavit se tak k problému, který sama odhalila. A sice že v Česku chybí kolem 30 tisíc specialistů na IT. "Třeba," věří Formánek, "to nakonec nějak probublá i na ministerstvo školství."       

 

Autor: 
JIŘÍ NÁDOBA
Zdroj: 
Respekt