Výuka informatiky v českých školách není optimální. Jde spíše o okrajový předmět na úrovni výtvarné nebo hudební výchovy, který se navíc potýká s kritickým nedostatkem kvalifikovaných učitelů.
Dívčí spolek wITches z ČVUT pořádá kurzy a kroužky pro děti, kterými se snaží zájem o informatiku pozvednout a zlomit u dětí a rodičů předsudky, se kterými se jako dívky musely samy při nástupu na techniku poprat.
Díky nadaci Microla se nyní mezi žáky a studenty dostávají speciální krabičky Micro:bit. Jde o destičku s čipem, kterou lze přes USB propojit s počítačem nebo mobilem a přes speciální software ji ovládat. Krabička splňuje základní předpoklad úspěšné výuky IT - děti rychle vidí konkrétní výsledek toho, co naprogramovaly.
Pro rodiče, kterým už za týden začíná každoroční boj o upíchnutí dětí do odpoledních kroužků, zní taková nabídka až podezřele lákavě.
Kurz nic nestojí, probíhá na důvěryhodné univerzitní půdě, je na metru a děti od 10 do 15 let si tu od základů osahají programování, robotiku a základy elektrotechniky – tedy něco, čemu sice málokdo z nás dospělých pořádně rozumí, ale každý tak nějak tuší, že v dnešním přetechnologizovaném světě je dobré na tomto poli neztrácet krok.
Za kroužkem stojí dívčí spolek wITches, což je ryze dobrovolnické sdružení studentek ČVUT poháněných těmi nejčistšími úmysly – snahou pozvednout zájem o informatiku a zlomit u dětí a rodičů předsudky, se kterými se jako dívky musely samy při nástupu na techniku poprat.
"Řekněme, že je za tím radost dělat radost," říká Jitka Hodná, když má vysvětlit, proč kroužek existuje. Ve wITches je od začátku, tedy dva roky, a vede kurz s Lego roboty. Na ČVUT studuje kybernetiku a robotiku a celou fakultu líčí jako školu, která si zakládá na kvalitě a kde "je třeba fakt makat". O to víc překvapuje to, co ona a její kolegyně samy od sebe vedle studia dělají. Kromě kroužku jsou to ještě jednorázové víkendové kurzy a letní kurzy, časem přibudou ještě workshopy pro učitele a on-line výukové manuály, aby odzkoušené kurzy wITches mohl okoukat kdokoli další.
Příběh z ČVUT dobře ukazuje, že možná není třeba jen čekat na spásnou centrální koncepci, jež zařídí zlepšení shora. Jasná centrální vize, jak dát informatice odpovídající úroveň, by bezpochyby pomohla, ale pokud se najde dost nadšenců, kteří sami dají něco do pohybu, nic není ztraceno.
Rychlejší než pára
O počítačové gramotnosti se mluvilo už v osmdesátých letech, kdy do Československa dorazila první kybernetická vlna. Už tehdy padaly předpovědi, že rozumět počítačům bude nutnost. Vývoj pak nabral trochu jiný směr. Místo lidí se spolupráci přizpůsobily počítače a stala se z nich součást každodenního života. Používat je už není žádná věda, generace dnešních dětí již tráví v digitálním světě půlku života.
Jenže umět počítače nikoli jen používat, ale skutečně ovládat pořád patří k dovednostem, jimiž disponuje pouze hrstka vyvolených. Nikdo netvrdí, že každý musí umět psát v kódovacím jazyce, ale propast mezi tím, jak velkou roli dnes počítače hrají, a jak málo do nich běžný člověk vidí, je závratná. V práci potřebuje počítač většina lidí a je zjevné, že aspoň trochu vidět do nitra a tušit, jak jim poroučet, může být brzy podobně důležité jako umět anglicky. "Přijde mi to podobné, jako když přišla pára. Jen tentokrát to všechno půjde rychleji," odpovídá Jitka Hodná na otázku, proč se do studia počítačů, programování a robotiky vůbec nořit.
Není nutné dlouho vysvětlovat, že ti, kdo v téhle cestě najdou zalíbení a vydají se po ní naplno, mají před sebou slibnou perspektivu. Průměrný plat programátora v Česku stoupl za poslední tři roky z 49 na 58 tisíc. Jde přitom jen o číslo z oficiální mzdové statistiky Českého statistického úřadu, které zachycuje spíš spodní patra žebříčku. Kdo je šikovnější, rychle se osamostatňuje a pracuje na volné noze, v praxi pak příjmy zdatnějších a zkušenějších expertů běžně stoupají do šesticiferných sfér. Práci lze dělat pro kohokoli na světě, navíc v mnoha případech s velkou flexibilitou – tedy z domova nebo z pláže na Bali. Množství nabídek a jejich pestrost se rychle rozšiřují. Znalost softwarových střev se hodí grafikům, designérům i všem, kdo se nechtějí nechat napálit líným ajťákem tvrdícím, že něco nejde.
Užitek v budoucí práci je ale jen jedna stránka věci. Vedle ní se ve vztahu k dětem hraje ještě o něco důležitějšího: o vstup do tajuplného světa techniky. "Samozřejmě neříkám, že ze všech musí být nutně profi programátoři a vývojáři aplikací," říká Jitka Hodná. Ale i ti, kdo se ovládáním počítačů nebudou živit, by měli podle ní pochopit, jak vypadá jazyk, ve kterém se strojům dávají pokyny, a jak se v něm dá přemýšlet. "Potíž je, že dnešní děti tohle nemají šanci ve škole pořádně poznat," obává se mladá kybernetička, kterou k programování a technice přivedla nonkonformní učitelka na střední škole. "Říkáme dětem, že odemknou v hlavě další svět," dodává s tím, že programování změnilo i to, jak ona sama přistupuje k životu. "Přijde mi, že s věcmi nemám tak velký problém. Všechno se dá nějak rozebrat a vyřešit."