Je to zjevení české vědy. Ve svých pětadvaceti ještě ani nestihl dokončit studia a přesto se už podílí na vesmírné misi. Pracuje ve vědeckém týmu Akademie věd a jeho nápady - často inspirované přírodou - jsou prosté a geniální zároveň. Jan Lukačevič je novou postavou seriálu iDNES.cz Cesty vzhůru o mladých lidech, kteří jsou ve svém oboru nejen dobří, ale navíc k němu přistupují jinak. Lépe, inovativně, nekonvenčně.
"Jestli si neopravíš známky, dopadneš jednou jako tenhle pán,” šeptá výhružně matka svému malému synovi. Nenápadně při tom kývá směrem k mladíkovi s motýlkem, který je zrovna obsluhuje na slavnostní večeři. Jenže to není ani tak potichu, ani tak nenápadně, aby si toho zmíněný nevšiml. "No to by byl fakt průšvih," pousměje se sám pro sebe raketový inženýr.
Sociální sonda
Dnes už si Jan Lukačevič na svatbách a rautech tak často přivydělávat nestíhá. Většinu času věnuje práci v Akademii věd, zbytek pak studiu a cestování po světových konferencích. Ale na brigádu, kde se mimo jiné odehrála zmíněná historka, vzpomíná rád. Od malinka s mámou doma vařil, takže když ho rodinný známý oslovil, aby mu pomohl v jeho cateringové firmě, ani na chvíli neváhal. Vydělal si tam víc než ve výzkumu. "A taky to byla neuvěřitelná společenská sonda," vzpomíná.
Obsluhoval zbohatlíky, pak v kuchyni klábosil s číšníky a kuchaři. "No a taky ovládám etiketu,” usměje se mladík a mimoděk na stole srovná lžičku do správné polohy.
Dost o stolování; v životě tohoto nadaného muže šlo jen o epizodu. "Vaření mě baví, ale nikam mě neposouvá. Proto je to jen koníček a já se věnuji vědě," říká pětadvacetiletý Jan, který už za pár týdnů dokončí studia na pražské ČVUT. Ale je to jen formalita, už léta dělá vědu na vyšší úrovni, než je ta na magisterském stupni - vždyť mu za výzkum byla udělena prestižní British Interplanetary Society Award.
I když... Nikdy si pro ni vlastně nepřišel. Když ji vyhlašovali, přilétal zrovna do Švédska, aby mohl dokončit svoji vědeckou práci. "Pozoroval jsem z okna polární záři a fantazíroval, jaké to asi na tom vyhlašování je," popisuje.
Netušil, že v Mexiku, o pár tisíc kilometrů dál, čeká celý sál v trapném tichu. Jeho omluva, že pro cenu nedorazí, se pořadatelům někam zatoulala, takže na samém sklonku slavnostního večera vyhlásili Janovo jméno. "A ono nic. Představuji si, jak tam seděli všichni ti Elonové Muskové a další celebrity a nechápali, co se děje," směje se při vzpomínce.
Bouře na Rudé planetě
Třeba bude mít brzy šanci si společenskou pověst napravit. V současné době vyvíjí Jan se svými kolegy z Akademie věd anténu, která poletí s modulem na Mars v rámci mise ExoMars2020. Projekt vzniká pod taktovkou Evropské vesmírné agentury a ruské agentury Roskosmos. Na planetu by měl modul dorazit v roce 2021 a jeho cílem bude najít známky života.
Úkolem Čechů na této dost možná přelomové výpravě bude... chytat blesky. Vážně: Jan s českou skupinou totiž zkoumají, jak je tamní prostředí vhodné pro lidské osídlení. A pracují s teorií, že na povrchu Marsu dochází při prachových bouřích k elektrickým výbojům. "Pokud to potvrdíme, bude to zásadní zjištění," tvrdí Jan.
Když nechápavě zvedám obočí, zkusí příměr s mimozemšťany na Zemi. "Kdyby sem přiletěli, neznali naše bouřky a nebyli na ně připravení, stačí jeden výboj, který zničí loď a ohrozí život posádky. No a teď si to představte s první raketou na Marsu," dodává. Pokud tam opravdu elektrické výboje jsou, bude se tomu muset přizpůsobit celý plán osidlování planety.
Jan má na starosti mechanismus rozvinutí antény. Zatím pracuje s dvěma návrhy. "Tenhle jsem dělal podle kapradiny," ukazuje model v počítači. Anténa stočená do klubíčka se rozvíjí stejně jako rostlina. "A ten druhý? Ten je podle špuntu v šampaňském." Anténa se z modulu odstřelí do několikametrové dálky. Pomůže jí k tomu nízká hustota atmosféry i malá gravitace.
Tedy... Tak to aspoň Jan plánuje. Na Zemi stejné podmínky zajistit nelze, testovat může vždy jen jeden aspekt. Gravitaci v laboratoři, povrch téhle červené planety bude simulovat na pískovišti.
Není výjimkou, že ho příroda při vědeckém bádání inspiruje. "Často tam najdu ta nejjednodušší a nejspolehlivější řešení problému," tvrdí. Pak v práci ukáže návrh a zeptá se: "Šlo by to takhle?"
"Možná ano, tohle před tebou ještě nikdo nezkusil," uslyšel už párkrát.
"Proto mě ta práce tak fascinuje. Je dynamická a je tu pořád místo pro nové nápady," říká.
Život po nemoci
Jan je chodícím důkazem, že už v nízkém věku je možné ve vědeckém světě něčeho dosáhnout. Rád by motivoval mladé, kteří se třeba bojí, že mezi ostatními neobstojí a ve vědě je čeká jen nekonečné bádání bez výsledků. "Tak to není. Na vědu stačí, když je člověk zvědavý. Já jsem taky jen žabař, co nosí jednoduché návrhy, a kam jsem se s tím dostal," oponuje. "Nikdo takhle mladý a nevzdělaný pro Akademii věd nedělá," směje se v narážce na svůj věk a stále ještě neuzavřený ročník na ČVUT.
Poprvé se potkáváme na Veletrhu vědy. Jan stojí u stánku se starými satelity a ochotně ukazuje malým návštěvníkům, co k čemu slouží. Koho by napadlo, že jen plní povinnou službu na stánku, křivdil by mu. "Baví mě to. Cítím v tom šanci ukázat lidem, že vědci si v laboratořích nebádají sami pro sebe. Že zkoumáme pro ně, abychom se všichni posunuli někam dál," vysvětluje.
Na svůj věk působí Jan pokorně a upřímně. Jenže tahle životní vyrovnanost je draze vykoupená. "Býval jsem hroznej," zděsí se sám nad sebou. "Soustředil jsem se jen sám na sebe, šlo mi o to být nejlepší, musel jsem působit hrozně arogantně," začíná vypravovat o úplně jiném Janu Lukačevičovi.
O Janovi, který se měl stát profesionálním sportovcem, veslařem. Ve dvaceti byl členem reprezentace za Duklu Praha, myslel si na olympiádu... "Dařilo se mi, a přesto jsem byl permanentně frustrovaný. Žádné vítězství mě nenaplňovalo, pořád jsem chtěl víc," vzpomíná hořce. "Pak se to najednou začalo sypat."
Nejdříve se u Jana objevilo podezření na rakovinu. Čekání na výsledky bylo nekonečné, a tak napřel všechno úsilí k učení. Přestože se testy vrátily jako negativní, nedařilo se mu vrátit do původního tempa. "Byl jsem neskutečně unavený, kazil jsem zkoušky ve škole. Nechápal jsem to." Jan už v té době trpěl nemocí, která mu měla na dlouhou dobu převrátit život - boreliózou, ke které se přidal zánět mozkových blan.
Nemoc ho na měsíce vyřadila. "Nemohl jsem číst, procházet se, psát, ani se dívat na filmy. Jen jsem spal, budili mě pouze při podávání léků," popisuje. Když přešlo to nejhorší, začal úplně od začátku. První krátká procházka venku, první jídlo u stolu... Každá maličkost byl úspěch a za každou drobnost byl rád. "Od té doby nic neberu jako samozřejmost a všeho si vážím," tvrdí.
Zní to jako fráze, ale člověk tomu rychle uvěří, když venku celý den prší, Pražané přeskakují kaluže a schovávají se pod stříškami obchodů a Jan prochází Letnou v promočené košili a usmívá se. "Jo, jsem rád i za déšť," mrkne. "Už si nechci na nic zbytečně stěžovat. Občas si říkám, že lidé, co pořád něco kritizují, možná jen nic opravdu špatného nezažili."