MUČENÍ TICHEM

Díky laskavosti profesora Ondřeje Jiříčka jsem mohl podstoupit DEPRIVAČNÍ EXPERIMENT VE SPECIÁLNÍ ÚPLNĚ TICHÉ MÍSTNOSTI hluboko v útrobách laboratoří ČVUT. Po této zkušenosti už plně věřím, že ticho a tma střídané nenadálými zvuky a světly jsou velmi účinným mučením. Já prošel pouze deprivační fází, nikdo na mne neblýskal ani nehřměl, přesto jsem toho měl plný brejle. V ABSOLUTNÍ TMĚ A TICHU JSEM VYDRŽEL 23 MINUT. PAK MĚ PŘEMOHLA HRŮZA.

ZMÁČKL JSEM VYPÍNAČ a nastala tma. Byla to úplně jiná tma než ta, kterou mám v noci doma, jiná, než je na venkově, kde ji ruší hvězdy, a dokonce jiná tma než v hluboké noci na Sahaře, kdy nesvítí měsíc a je zataženo. Možná bych ani neřekl "nastala tma", ale "zmizel svět". Zavřel jsem oči – ta neskutečně temná tma, ta nicota, jež mne obklopovala, byla s otevřenýma očima k nevydržení. A tak jsem seděl se zavřenýma očima na molitanové podložce na kovové síti v obří místnosti – krychli – a pokaždé, když jsem oči otevřel, znovu a znovu mne napadalo, že oslepnutí je zcela legitimní důvod k sebevraždě.
Pak se zezadu, z levé strany, někde nad mým levým uchem, rozzářila blikající narudlá záře. Otočil jsem hlavu s očima vytřeštěnýma do tmy a záblesk světla zmizel. "To mám ty zrakové halucinace celkem brzy," prolétlo mi hlavou. A netušil jsem, zda jsem v té úplné tmě a úplném tichu minutu, nebo deset.

BEZODRAZOVÁ KOMORA

Bezodrazová komora není zřízena za účelem studie lidské psychiky, ale k technickému výzkumu. Její pán a šéf, profesor Ondřej Jiříček z katedry fyziky elektrotechnické fakulty, nás přijal v hlubokém sklepení podzemní haly jedné z budov ČVUT, a když jsme vešli dovnitř, bylo to jako ve sci-fi. Uprostřed místnosti velikosti tělocvičny stál obří kvádr vestavěné akusticky odizolované komory. Zaklepal jsem na stěnu komory – byla opravdu zděná. Laboratoř vypadala přesně tak, jak má laboratoř – určená k laikovi neuchopitelným experimentům – vypadat. Zdobilo ji mnoho plastových lidských hlav, jež měly v uších a v puse nastrkané různé podivné přístroje, dráty, před ústy mikrofony. Celé to působilo jako výjev z továrny na roboty ve dvaadvacátém století.
Procházeli jsme laboratoří, až jsme došli za roh krychle. Před námi se objevil vchod. Byl otevřený, uvnitř tma a já jen s lehkým úděsem zíral na příšerné dveře obrovské tloušťky, jaké jsem měl zatím možnost vidět jen při návštěvě protiatomového krytu.
"Kolik je tam decibelů, když se to zavře?" zeptal jsem se na první věc, která mne napadla.
"Jsou záporné," odpověděl mi s úsměvem pan profesor.
"Cože?" "No protože se jedná o integrály!" Možná že pan profesor řekl diferenciály, nevím přesně. Na každý pád následovalo několik zcela nesrozumitelných vět.
"Takže absolutní ticho?" vyzvídal jsem dál.
"My fyzici nemáme rádi termín absolutní. Řekněme třeba, že zvuky jsou hluboko pod hranicí slyšitelnosti." To už byla formulace, které jsem na rozdíl od předchozích rozuměl. A tak jsme mohli přejít k prohlídce téhle vymoženosti. "Komoru užíváme jednak pro testy extrémně tichých zařízení, kdy by jejich zvuk mimo komoru přehlušil šum pozadí. A naopak v nich testujeme i mimořádně hlučné procesy, jež bychom nemohli dělat venku, protože by všem okolo praskly bubínky," vysvětlil profesor Jiříček a zvenku krychle v komoře rozsvítil. Vstoupili jsme dovnitř.

V KOSMICKÉ LODI

Vešli jsme do komory a pan profesor pravil: "Na tyhle šrouby nešlapte, někdy praskají!" Kouknu pod nohy a s jistým znepokojením konstatuji, že místnost nemá podlahu.
To, po čem jdeme, je ocelová síť s oky přibližně šest krát šest centimetrů, která je k stěnám přidělaná takovými těmi podivnými šrouby, co když je šroubujete, tak z obou stran napínají zvláštní háky a de facto se smršťují. Tak na ty jsme neměli šlapat... Dobrý vědět!
Jenže já měl strach šlápnout i na samotnou síť, která se pod vahou člověka lehce prohýbala. Ale našel jsem odvahu a ten krok dovnitř udělal, protože mne najednou zaujal jiný vjem, či spíše absence určitého vjemu. Bylo to, jako by mi najednou někdo zacpal uši vatou. Jako bych přestával slyšet.
Realita byla taková, že jsem přestával slyšet šum pozadí, jenž byl dokonce i v podzemní laboratoři jasně zaznamenatelný, byť šlo třeba jen o šumění větráků počítačů či vrnění zářivek. Jak jsem vstoupil do krychle, šum zmizel a moje uši reagovaly jednoznačnou nelibostí. Jako kdyby mi někdo nasadil traktoristická sluchátka.
Podíval jsem se kolem sebe, nad sebe, nakonec i pod sebe – hluboko pod ocelovou síť – a zase ten podivný pocit svíravé nejistoty. Všechny stěny, strop i podlaha byly totiž jednolitě posázené jehlany o délce asi metr čtyřicet, namířenými dovnitř místnosti.
"Z čeho to je?" hrnul jsem se jednu stěnu osahat a dozvěděl se, že z minerální pěny. To je taková ta měkká suchá hmota, z níž se dělají zvukové izolace nebo ve které se – v kostkách – hydroponicky pěstují rostliny. Pěna, jež je tak měkká, že do ní můžete bodnout prstem a udělat díru. Hmota tak dokonale pohlcuje zvuk, jako by ji k tomu rovnou stvořil bůh.
Na síti tvořící podlahu ležely tři pláty molitanu – na sednutí. Zkusil jsem je a mohl začít s experimentem, kvůli němuž jsem přišel. Měl jsem z něj docela strach. Strach, který jsem vyčetl a získal na internetu.

AMERICKÁ ZKUŠENOST

"V nejtišší místnosti světa zešílíte do třiceti minut!" hlásal jeden z článků o tichých komorách. Psalo se v něm o bezodrazové komoře v Orfield Labs v Minneapolisu. Sám její šéf Steven Orfield v ní vydrží třicet minut, ne víc. Byl jsem tedy poměrně napjatý, když jsem nechával Thao s kameramanem venku, a ještě před startem experimentu si domlouval únikovou cestu.
"Takže, jak toho budu mít plný brejle, tak vám dám vědět a vy mně otevřete," kladl jsem profesoru Jiříčkovi na srdce. Komora se dá otevřít jenom zvenčí.
"Ale nepočítejte s tím, že na nás zavoláte," smál se profesor.
"Tak zavolám mobilem! Zapnu si ho na tichý režim a nechám v kapse, takže nebude akusticky ani světelně rušit," uvažoval jsem. Představa, že by mne tam zavřeli a já neměl možnost dát najevo, že chci ven, mi přišla dost šílená.
"Signál tam je," konejšil mne profesor Jiříček. "A nebojte se tak, já tam jednou celou noc spal!"
"Ale měl jste tam světlo a měl jste otevřený dveře, to není fér, já tam budu potmě," špačkoval jsem nejspíš trochu infantilně, protože jsem měl vážně obavy. Tentokrát už ani ne tak ze samotného prožitku, jako spíš z toho, jak se mi budou všichni smát, když vyletím za tři minuty.
Nakonec jsem se ale odhodlal, vešel dovnitř a pan profesor za mnou nekompromisně zabouchl ony pancéřové dveře posázené hustým porostem jehlanů minerální pěny.

JAK JSEM SE SLYŠEL

Velká světla byla zhasnutá, uvnitř svítila jen lampička, tak jsem si sedl na jeden z molitanů, pohodlně se usadil a lampičku zhasl. A rázem nastala ta děsivá tma, zmizení světa, jež jsem popisoval na začátku.
Seděl jsem pohodlně a od začátku jsem věděl, že nesmím podvádět – totiž pískat si (abych slyšel pískot), ňoupat si nehty (abych cítil, jak si nehty ňoupu), dívat se na mobil, a že si dokonce nesmím ani sednout do nějaké náročnější pozice hathajógy (abych si negeneroval stažením a natažením svalů vjemy z těla). Cílem experimentu bylo zjistit, jak dlouho budu schopen s rozumnou zátěží snášet úplnou senzorickou deprivaci. Takže jsem nemohl ani používat elektronickou cigaretu nebo žvýkat žvýkačku, popíjet vodu z láhve nebo se cpát tatrankou. Cílem byl pobyt pokud možno zcela bez podnětů.
Po malé chvíli – časový odhad mi naprosto nefungoval, tak nevím přesně, jak dlouhé – jsem začal slyšet hlasy svého těla. A nejsem schopen rozlišit, zda šlo o skutečné slyšení, to jest vnímání zvuku ušima, nebo o sluchové halucinace navázané na tělní vjemy. Subjektivně to bylo jedno – prostě jsem najednou slyšel, jak mi tepe krev ve spáncích, a po další chvíli i bušení srdce. Pak se přidalo pískání v plicích či průduškách, které nejspíš halucinací nebylo. Slyším ho pokaždé, když vyjdu do druhého patra. A nakonec – ale to už jsem opravdu racionálně vyhodnotil jako halucinaci – jsem zaslechl i droboučké pohyby obsahu mých střev. Dejme tomu jedno procento běžného zakručení v břiše – ale v tom tichu bylo slyšitelné výrazně a nepříjemně.
Zrakové halucinace byly i po několika minutách stejné jako na začátku. Stačilo otevřít oči a po chvíli přišel zezadu jakýsi záblesk, záře, či spíše kužel nejčastěji načervenalého světla. Vjem mizel, když jsem otočil hlavu, abych spatřil světlo celé, a především místo, odkud vychází. Pochopitelně jsem nikdy nic neviděl. Tak jsem měl radši oči zavřené, jenže po chvíli jsem začal vnímat lehkou záři i při zavřených očích.
Kupodivu to zmizelo, když jsem si zakryl – v té úplně temné místnosti – zavřené oči rukama, takže je těžké zpochybnit, že ta světla byla výsledkem čistě psychického procesu.
Jak plynul čas, bylo mi stále hůř. Uši jako ucpané vatou, přes kterou bušil srdeční sval, zavřené a zakryté oči. Po chvíli jsem ležel na molitanu stočený do klubíčka, se zavřenýma očima, abych nevidět tu prázdnotu, a se zacpanýma ušima, abych neslyšel to ticho.
A pak jsem se najednou vyděsil, protože sítí tvořící podlahu by mohl snadno, až ho budu vyndávat z kapsy, propadnout mobil do lesa pěnových jehlanů a já bych tu mohl trčet pěkných pár hodin, než kolegy napadne, že něco není v pořádku. Ta představa byla tak nesnesitelná, až mne polil pot, a já začal mobil z kapsy sunout opatrně milimetr po milimetru. Trvalo to věčnost. A když se mi ho konečně podařilo vytáhnout, přišel čas skončit s touhle frajeřinou. Zavolal jsem ven. Otevřeli mi, já vyšel a s překvapením zjistil, že mám hrůzou propocené i spodky.
Pak jsem se podíval na hodinky.
Uvnitř jsem byl jen třiadvacet minut. Stačilo to k tomu, abych šel rovnou domů, svlékl propocené oblečení, padl do postele a vyčerpaně na několik hodin usnul. Ticho a tma, jsou-li tak neproniknutelné jako v tiché komoře na ČVUT, se stávají plnohodnotným mučením.