Jak čeští vědci závodili v Emirátech

V areálu formule 1 v Abú Zabí se v půlce března závodilo o sto dvacet pět miliónů korun. Nesoutěžily však formule, nýbrž samostatně létající helikoptéry, tzv. drony. A čeští vědci se zde zařadili mezi světovou špičku.

Drony, malé helikoptéry se čtyřmi vrtulemi, si můžete v obchodě s elektronikou koupit i vy. Řídí se dálkovým ovládáním a v přírodě vám mohou pořídit působivé letecké záběry. Drony doktora Martina Sasky a jeho studentů však člověka nepotřebují. Samy vzlétnou, splní zadaný úkol, třeba nafotí nedostupná místa v kostele, a zase samostatně v klidu přistanou. Vidí pomocí kamery, orientují se díky údajům ze satelitů. A bodují i v cizině.
"Právě vybalujeme," vítá mě český vědecký tým, když jej navštěvuji na jeho domovské ČVUT. Z přepravních beden vytahují helikoptéry, které mezi šestnáctým a osmnáctým březnem dosáhly světového úspěchu. V areálu formule 1 v Abú Zabí porážely univerzity z celého světa a vybojovaly bronzovou, stříbrnou i zlatou medaili. A také vědcům přinesly šek na osm miliónů korun.

Ropné dolary táhnou

Závod se konal pod záštitou korunního prince Mohameda bin Saíd Ál Nahjána. Ten chtěl světu představit Spojené arabské emiráty jako špičku v oblasti vzdělání. "Rádi by na Khalifa University v Abú Zabí přilákali ty nejlepší profesory na světě. Problém je, že se do Emirátů nikomu příliš nechce," vysvětluje mi Saska, vedoucí českého týmu.
V Emirátech proto před rokem vzali ropné dolary a vědcům na celém světě učinili nabídku: zaplatíme vám rok tréninku, abyste své roboty naučili úkoly na hraně vědeckých možností, poté odjedete na tři dny do Abú Zabí a mezi sebou si rozdělíte šeky v celkové hodnotě pěti miliónů dolarů.
"Každý, koho ve světě vědy znám, se do soutěže přihlásil," říká Saska. Ze 143 uchazečů si šejchové vybrali pětadvacet nejlepších, mezi nimi i tým ČVUT doplněný studenty z americké Pensylvánské univerzity a britské Univerzity v Lincolnu.
"Jen na přípravu jsme dostali tři milióny korun, to je polovina ročního rozpočtu," počítá vědec.
Výměnou za to šejchové chtěli jediné: aby vědci v Abú Zabí předvedli nemožné a o akci se díky tomu dozvěděl celý svět.

Přepraví balík, doručí léky

"V první disciplíně měla helikoptéra vzlétnout a následně sama přistát na jedoucím autě," říká Saska s tím, že to je na hraně vědeckých možností. "V té druhé musela skupina helikoptér najít kovové předměty, ty magnetem sesbírat a nashromáždit je na jednom místě," líčí Saska. "To už bylo za hranou všeho, co dosud vědci zvládli," hodnotí.
Byť to možná nevypadá, jsou to všechno užitečné úkoly. Podobně by mohla fungovat helikoptérapošťák, která by se vždy vznesla ze zásilkového vozu, doručila by nebo vyzvedla balík a zase by dosedla zpátky. Nebo doprava léků v obtížně dostupných oblastech. "Už dnes používá jedna německá doručovací firma drony. Na ostrov Juist v Severním moři může dron dopravit léky, pokud kvůli špatnému počasí nemůže letět helikoptéra a byl by ohrožen lidský život," uvádí vědec.
Zásilku dronem už pokusně doručil i jeden český internetový obchod, to je však podle Sasky spíše marketing než věda. "Dron váží několik kilogramů, kdyby ve městě na někoho spadl, mohl by ho zabít. A pohybu ve vzduchu brání také Úřad pro civilní letectví, protože se helikoptéra může neočekávaně vznést a srazit se s letadlem," vysvětluje. Mluví přitom z vlastní zkušenosti – aby se svým týmem mohl v Emirátech trénovat, musel na tři týdny odjet do pouště.

Těžko na cvičišti…

"Naší výhodou bylo, že jsme do Emirátů přiletěli s předstihem," tvrdí Tomáš Báča, doktorand a další člen týmu. Ubytovali se hodinu cesty od Abú Zabí, půjčili si čtyřkolky a s počítači a helikoptérami vyrazili do písečných dun.
"Trénovali jsme v podmínkách, jaké pak mohly nastat i při samotném závodě," dodává. A také že nastaly. "Ostatní týmy přijely a začaly se divit, že ve městě uprostřed pouště fouká vítr," usmívá se Martin Saska. Zároveň také Češi viděli, jak v Abú Zabí probíhá organizace, tedy spíše neprobíhá.
Stát s nejvyššími mrakodrapy na světě měl problém zajistit i "obyčejný" internet. "Nefungoval po celou dobu závodu, takže spolu helikoptéry nemohly komunikovat," říká vědec. Čeští závodníci si naštěstí přichystali záložní řešení – jejich helikoptéry létaly v různých výškách, takže se nemohly srazit. Bohorovnost pořadatelů byla místy až úsměvná.
"Závodiště ohradili plotem, aby drony nemohly uletět. Ale jaksi zapomněli umístit síť také nad místo závodu," vzpomíná Saska. "Když Japonci spustili svoji helikoptéru, místo aby začala sbírat kovové předměty, vylétla nahoru a odletěla pryč. Nejspíš zapomněli upravit souřadnice a ona zamířila na Japonsko, kde předtím trénovali," usmívá se akademik.
Zato Čechům se dril v poušti vyplatil. Ve sbírání předmětů skončili první, v přistávání na automobilu druzí. Třetí den měl být vrcholem závodu – helikoptéry měly sbírat předměty, ve stejném okamžiku další letouny přistávaly na automobil, a ještě k tomu robot na zemi pracoval s ventilem. "Původně jsme neměli třetí den soutěžit, protože se pozemním robotům nevěnujeme," vysvětluje šéf týmu. "Nakonec jsme od pořadatelů dostali divokou kartu, protože šejchové dorazili až třetí den a chtěli vidět to nejlepší."
Aby si však ostatní nestěžovali, spojili Čechy s univerzitou v italské Padově, která sice s pozemními roboty pracovala, ale v soutěži byla jednoznačně nejhorší. "Mysleli si, že kvůli tomu nebudeme mít šanci. Jenže my skončili třetí," říká Saska hrdě. "Porotci z celého světa, špičky v oboru, mi pak říkali, že jsme teď v této disciplíně určitě nejlepší v Evropě," dodává. A sám Martin Saska rovnou dostal nabídku na práci.

V Emirátech mohl zůstat

"Těžko se odmítá, když vám nabídnou skoro dvacetkrát větší plat," usmívá se výzkumník. "Ale v České republice se mi podařilo sestavit tým lidí, který funguje a začíná být uznávaný i ve světě," dodává. Téměř dvacetinásobnou mzdu proto s díky odmítl. A navíc, s českým týmem má velké plány.
"S Národním památkovým ústavem chystáme projekt, kdy s helikoptérami nafotíme interiér dvaceti českých památek," líčí. V minulosti už pro památkáře fotil vnitřek pražského kostela sv. Mikuláše a také chrámu Zvěstování Panny Marie ve Šternberku. Se svým týmem mapoval místa, kam se člověk nedostane nebo kam by se dostal, jen pokud by si postavil nákladné lešení.
"Mohli jsme fotit jen za šera, zároveň však restaurátoři chtěli fotky za denního světla," popisuje neřešitelný úkol. I ten nakonec vyřešili. "Jedna helikoptéra fotila, zatímco druhá jí k tomu ze strany svítila," popisuje. Stroje to zvládly samy, člověk je mohl jen spokojeně pozorovat. Stejně funguje i další projekt.
"Helikoptéra bude hlídat venkovní prostor, kam mají lidé zakázaný vstup," začíná vědec. Fungovat má jako noční hlídač – sama vzlétne, provede obchůzku a zase se vrátí na základnu. Tam si dobije baterky na další let. "Podle současného zákona by musel být nad celým prostorem plot. My jsme však v kontaktu s firmami, převážně bezpečnostními agenturami, které tlačí na změnu pravidel," říká. Robotická ostraha by podle něj mohla nastoupit už za tři nebo čtyři roky.
V hlavě přitom Saska nosí ještě jeden plán – ve spolupráci s Američany by rád vyslal průzkumnou helikoptéru do jaderné elektrárny ve Fukušimě. "Další laboratoř na ČVUT vyvíjí unikátní senzor, který bychom namontovali na helikoptéru a měřili s ním radiaci. Je to takový vysněný projekt, ale zatím se všechny mé sny naplnily," doufá Martin Saska, že se tak stane i tentokrát. Budoucnost má díky úspěchu v Emirátech jistou. *