NEMÁME NEZAMĚSTNANÉ ABSOLVENTY

Nejstarší česká – a možná i světová – technická univerzita ČVUT v Praze si letos připomíná úctyhodných 310 let od svého vzniku. K tomu, abychom se dozvěděli více o její současné podobě a záměrech, jsme navštívili jejího rektora prof. ing. Petra Konvalinku, csc., feng., který v čele této instituce působí od roku 2014.

- Jste hrdý na tradici pražské technické univerzity, se kterou je váš život spojen už prakticky od studentských let?

Škola s takto dlouhou historií, vezmeme-li v úvahu, že byla založena jako nevojenská, nemá zřejmě na světě obdoby, ale jsme skromní a říkáme, že jsme nejstarší v České republice i ve střední Evropě. Snažíme se směřovat mezi nejlepší světové univerzity. To s sebou nese velkou náročnost na vzdělávací i na vědecko-výzkumnou činnost, a myslím, že v obou případech jsme na špičce. Například v poslední výzvě Operačního programu Věda, výzkum a vzdělávání jsme získali nejvíce výzkumných projektů ze všech výzkumných organizací, v největším objemu peněz pro jednu instituci. Máme pět projektů excelentních týmů za tři čtvrtě miliardy korun a náš institut kybernetiky a robotiky, který jsme založili před několika lety, má sám tři projekty za 460 mil. korun. Vedení univerzity a akademický senát má zájem, aby ČVUT bylo silnou jednotnou institucí, kde se ctí symboly tradice a značka s číslicí 1707. Když člověk přijede kamkoliv na světě, vzbuzuje to, zejména v USA, obrovskou úctu, protože jsme starší než samotné Spojené státy. To nás velmi zavazuje a máme zájem, aby se ČVUT rozvíjelo tím správným způsobem a do podoby prestižní instituce, která bude hrát prim jak ve vzdělávací, tak vědecko-výzkumné činnosti v technických oborech.

- V současnosti jsme svědky spíše opačného trendu, kdy školy v úsilí získat co nejvíce studentů mají tendenci z nároků slevovat.

Snažíme se, aby to tak nebylo, i když vývoj k tomu silně směřuje, jak klesá demografická křivka. Kapacitně jsme naddimenzováni na větší počty studentů a máme snahu nabírat jich co možná nejvíce. Ale ta špička nejlepších 10 % studentů se podle mého názoru za posledních 10 let výrazně zlepšila – jsou mnohonásobně lepší, než byli před 10–15 lety. Mají lepší znalosti, víc zkušeností a více entuziasmu studovat. Průměr a podprůměr je bohužel spíše horší, než býval. Dochází k tomu, že kvůli již zmíněné demografické křivce se hlásí méně studentů. Rozhodli jsme se, že nebudeme za každou cenu naplňovat směrná čísla, která nám zadává ministerstvo, ale snažit se přijímat každý rok o 10 % studentů méně, než bychom mohli, s cílem získat co nejkvalitnější. Po obdobích, kdy jsme mohli mít až 26 000 studentů jsme nyní na 21 tisících a máme zájem, aby se k nám hlásili ti nejlepší z gymnázií a středních průmyslovek, a naopak, abychom nepřijímali ty nejhorší. Proto jsem se svým nástupem nastavil, že na všech fakultách jsou odpovídající přijímací zkoušky.

- Těch 21 tisíc studentů byste viděl jako optimální stav?

Myslím, že pro naši univerzitu je optimální počet kolem 20 tisíc studentů. Aby na ní nebyli ti, kteří na takovéto studium vůbec nemají. I když se stává, že sítem prvního ročníku neprojde 25 % studentů, není to jako na jiných univerzitách, kde neprojde třeba i 50 nebo 60 % studentů.

- Firmy si často stěžují právě na kvalitu absolventů.

Problémem je bohužel inflace vysokoškolského vzdělávání obecně, ale hlavně inflace titulů, která je v ČR neobvyklá. Je asi tradiční česká vlastnost, že lidé prahnou po titulech a často je titul samotný důležitější než znalosti a vědomosti, které si ten člověk z univerzity odnáší.

- Nesvazuje pražskou techniku poněkud právě fakt, že jste nejstarší univerzita s nejstarší tradicí? Kde byste viděl pozici ČVUT obecně z pohledu srovnání mezi českými technickými univerzitami?

Záleží na tom, jaké kritérium se vezme. Myslím si, že ve většině oborů jsme stále nejlepší, např. naše stavební fakulta a architektonické obory jsou v první stovce nejlepších na světě. Fakulta stavební se drží mezi 50. a 100. místem ze všech srovnatelných světových fakult, což je v tak prestižní konkurenci mimořádný výsledek. Strojírenské, elektrotechnické a další obory se řadí mezi 100. až 150. v některých mezi 150. až 200. místem nejlepších na světě. Bohužel celkově ČVUT ztrácí ještě lepší hodnocení hlavně kvůli absenci chemických oborů, protože jsme byli v roce 1953 násilně rozděleni na současnou Vysokou školu ekonomickou, Českou zemědělskou univerzitu, VŠCHT a ČVUT. Absencí chemických oborů hodně ztrácíme v elitním celosvětovém klubu univerzit, protože tam chybí celý podstatný segment univerzitního vzdělávání, který bychom jinak měli pokrývat.

- Dnešní trend přitom směřuje spíše k multidiciplinárním oborům, kde byste se s chemickými kolegy dobře doplňovali. Nakonec sídlíte i v jednom areálu, neuvažujete o nějakém opětovném propojení obou škol?

Myslím, že k tomu v budoucnu určitě dojde, ale horizont, kdy by se tak mohlo stát, je na úrovni 15–20 let. Způsob, jakým jsou univerzity nyní financovány, VŠCHT vyhovuje, takže nemá důvod se spojovat. Pokud by se realizoval plán zvažovaný před několika lety pojmenovat některé univerzity jako výzkumné (podle představ by v ČR mohlo být asi 5 až 7 takovýchto institucí), VŠCHT by se mezi ně asi nedostala, ale ne tím, že by nebyla výborná ve výzkumu, ale tím, že má poměrně málo studentů. Celá VŠCHT má studentů méně než naše jednotlivé fakulty, které mají běžně 4 nebo 6000 studentů. K takovým výzkumným institucím by určitě patřila Karlova univerzita, ČVUT, Masarykova univerzita, VUT Brno, Vysoká škola báňská TU Ostrava a Západočeská univerzita v Plzni. Také Univerzita Palackého v Olomouci je výborná, prostě začalo by se to nabalovat, jenže k příslušnému politickému rozhodnutí zatím nedošlo.

- Jaké jsou vzájemné vztahy mezi technickými univerzitami u nás? Jste spíše kolegové nebo rivalové? Dokážete v něčem vzájemně spolupracovat?

Určitě jsme rivalové, protože bojujeme o studenty, zejména v regionech, kde se studenti rozhodují, zda půjdou do Prahy nebo dají přednost např. Brnu, přičemž ve většině případů obvykle rozhoduje, jak ekonomicky náročné studium je (bydlení v Praze je dost drahé), roli hraje i prestiž univerzity. Díky programovacím obdobím, kdy se daly čerpat strukturální fondy, byla ČVUT výrazně poškozena, protože Praha byla z jejich čerpání vyjmuta. Nyní když jezdím po ostatních univerzitách, vidím jak dokázaly tyto prostředky využít a za evropské peníze vybudovat nejen výzkumnou infrastrukturu a přednáškové sály, ale i koleje a pozdvihnout tak kvalitu studentského ubytování. Když se přijdete podívat např. na Strahov, kde jsou koleje studentů pražské techniky, máte pocit, že jste se ocitl v roce 1970. Dokonce si myslím, že bych tam ještě našel svou studentskou postel, na které jsem spal v letech 1979 – 1984. Naproti tomu třeba Kounicova kolej v Brně má moderní úroveň, a to bohužel v Praze chybí. Nemohli jsme žádat ani o peníze na vybudování výzkumné infrastruktury, takže jedinou možností bylo začít ji budovat za hranicemi Prahy. Tak vzniklo např. výzkumné centrum energeticky efektivních budov v Buštěhradě, podobně Karlova univerzita s AV ČR mají výzkumné centrum ve Vestci.

- To možná ovlivňuje i zájem zahraničních studentů, kteří tu nenajdou komfort, na jaký jsou zvyklí jinde...

Určitě, ale naštěstí se nám podařilo spojit velké univerzity v rámci Prahy, bývalé součásti ČVUT, Univerzitu Karlovu i umělecké vysoké školy a vytvořili jsme projekt Study in Prague financovaný z prostředků ministerstva školství. Máme možnost dvakrát ročně vyjet do zahraničí na studentské veletrhy, kde se studenti rozhlížejí, kde by mohli studovat. Za poslední roky jsme zvýšili podíl zahraničních studentů ze 13 na 19 %, a to je už velmi zajímavé číslo. Na zahraničních univerzitách, např. v USA se to číslo pohybuje kolem 40 %, ale to je výjimečné. V Evropě je to kolem 25 %, takže se blížíme evropské úrovni. Samozřejmě je potřeba přiznat, že polovina z toho jsou slovenští studenti, pro které je studium v Praze výhodné. Pokud totiž studují v českém jazyce, mohou u nás studovat zdarma, zatímco zahraniční studující v jiném než v českém jazyce musí platit školné.

- Jak je na tom univerzita ve srovnání se zahraničím? Spolupracujete s tamními univerzitami a mají zájem o spolupráci s ČVUT?

Hodně se snažíme spolupracovat s univerzitami, které jsou v pomyslném žebříčku na vyšším místě než jsme my, aby prestiž ČVUT stoupala. Tím samozřejmě nechci říci, že nemáme zájem o spolupráci s jinými, ale prioritně se zaměřujeme hlavně na univerzity typu RWTH Aachen, EPFL Lausanne, TU München nebo obdobné univerzity. Z jejich strany je o spolupráci velký zájem, protože studenti, které tam posíláme, dosahují vynikajících výsledků. Máme např. výměnný program s RWTH Aachen pro 10 až 15 studentů, což se sice může zdát jako malé číslo, ale jsou to špičkoví studenti, kteří mají šanci získat double degree, tzn., že obhajují diplomovou práci na obou univerzitách a dostanou vysokoškolský diplom od ČVUT i univerzity Aachen. To je vynikající. Máme řadu doktorandů, kteří se prosadili a působí na elitních zahraničních univerzitách a pak se po 5 či 6 letech, kdy absolvovali doktorát, i vracejí, habilitují se tady a jsou z nich profesoři – z toho mám obrovskou radost.

- Neberou to tedy jen jako předstupeň k další zahraniční kariéře?

Na mnoha pracovištích to máme nastaveno tak, že když jede náš člověk studovat do zahraničí na PhD, rádi bychom, aby tam pár let zůstal a pak přivezl s sebou zpět cenné zkušenosti. To jsou lidé, ze kterých se generují naši budoucí docenti a profesoři. Samozřejmě máme zájem i na tom, aby naši absolventi, kteří nevyjíždějí studovat zrovna doktorát, byli obecně použitelní pro průmyslové partnery. Když jsem nastoupil do funkce rektora, nabídl jsem spolupráci řadě špičkových průmyslových firem od stavařiny přes strojírenství, elektrotechniku až po biomedicínu a dnes to začíná přinášet ovoce. Máme řadu profesorských míst, která financují tyto firmy. Pilotním projektem byl obor zakládání staveb, ale třeba Siemens platí tři profesorská místa na fakultách ČVUT, mobilní operátor O2 platí profesora na elektrotechnické fakultě. To, že firma platí profesorské místo ovšem neznamená, že by si mohla diktovat, kdo na té židli bude sedět, ale znamená to její závazek finančního příspěvku na dané místo, a naopak závazek pracoviště, že s touto firmou bude spolupracovat. Studenti tím mají otevřený přístup k výzkumnému potenciálu daného průmyslového partnera, dostanou se k jeho testbedům apod. Současně budujeme v ČR testbed se Siemensem a Škodou Auto a to velmi popularizuje technické vzdělání, studenti totiž vidí, že po absolvování mohou nastoupit rovnou do Mladé Boleslavi nebo k firmě Siemens či Skanska. V zásadě nemáme neuplatněné absolventy – jsme univerzita s nulovou nezaměstnaností.

- Firmy si stěžují že nemají kvalifikované lidi a že pokud nezačnou hledat své potenciální zaměstnance už od prvních ročníků, je přebráno.

Je to skutečně tak. Proto nabízíme firmám tzv. asistenční program, s kterým souvisí i zmiňovaná profesorská místa. Profesor, na jehož plat přispívá průmyslový partner, je jakýmsi styčným důstojníkem pro danou firmu a může jí nabízet vhodná témata bakalářských nebo diplomových prací či dizertací, a studenty, kteří na nich budou pracovat. Navíc může i vytipovat studenty, kteří už v dalším ročníku mohou dostat od firmy stipendium a na částečný úvazek v ní pracovat. Takže si vlastně už od druhého ročníku budují určitou pozici ve firmě. Velká část lidí, kteří asistenční program absolvují, nastupuje po promoci přímo u příslušné firmy, jsou přizpůsobeni pro její potřeby, a ke vzdělání, které poskytne škola, dostanou další průpravu včetně jazykové a ekonomické.

- Bude dost absolventů pro potřeby průmyslu? Hovořilo se o reformě školství a systému vzdělávání…

Určitě nebude, ale není zřejmě kapacitně kde brát. Například jen v energetice bude chybět v příštích letech 5 až 15 tisíc vysokoškolských absolventů energetických oborů. A stát se tím bohužel zatím nezabývá. Potřebovali bychom kvalitní studenty, resp. spíše jakousi restrukturalizaci zájmu studentů. A to je velmi obtížné. Studenta, který má výborné výsledky a chce jít na medicínu, bude asi těžké přesvědčit, aby šel na strojní fakultu studovat techniku. I když první vlaštovky už máme – máme mladou fakultu biomedicínského inženýrství, která loni oslavila 10 let, kde jsou akreditovány obory, které úzce souvisejí s medicínou, a je o ně obrovský zájem.

- Řada škol vychází ze své tradiční historicky dané struktury, ale přicházejí nové technologie, začaly se formovat zcela nové obory, jak na to školství reaguje?

Obvykle velmi konzervativně. I nám se velmi těžko daří budovat nové fakulty nebo nové součásti. Příkladem je i CIIRC, který způsobil na ČVUT velké problémy, protože byl svým způsobem takové nechtěné dítě.

- Přitom bude možná časem nejslavnější…

O tom jsem přesvědčen, protože už po čtyřech letech působení tohoto ústavu mají úspěchy v získávání projektů, např. jeden je zařazený v prestižním projektu ERC (European Research Council), a další, které získali či získají posunou ústav na úplně jinou úroveň. Když už byla řeč o spolupráci s ostatními univerzitami v ČR, tak právě CIIRC je jasným příkladem, že ve vzájemné součinnosti je obrovská výhoda. Všechny projekty, které ústav získal, jsou ve spolupráci s VUT Brno, VŠB-TUO nebo s plzeňskou Západočeskou univerzitou, kde jsou také špičková pracoviště kybernetiky a informatiky, která právě lidé z dnešního CIIRC pomáhali zakládat. Jsou to jejich spřátelená pracoviště, která úzce spolupracují, a není mezi nimi žádná řevnivost či rivalita.

- Řada firem má tendenci zakládat si na univerzitách svá výzkumná oddělení, jak je to u vás?

U nás to není tak rozsáhlé, jako třeba na VUT v Brně, kde magistrát města Brna podporuje univerzity tím, že jim pozemky pro vytvoření např. vědecko-technického parku nebo stavbu výzkumné infrastruktury poskytuje za zvýhodněných podmínek. U nás v kampusu ČVUT nemáme k dispozici pozemky, na kterých by bylo možné takovéto subjekty vytvářet, a lokality v okolí Prahy zase nejsou pro firmy atraktivní. Magistrát Prahy v minulosti univerzity vůbec nepodporoval a je to znát. Například dostat na univerzitní půdu některého z ministrů nebo představitelů magistrátu bylo a je obtížné. Blíží se volby a zatímco u svých kolegů z Plzně, Liberce, Českých Budějovic, Ostravy, Olomouce i dalších měst slyším, jak se na tamních univerzitách střídá jedna návštěva vládních činitelů a představitelů místní správy za druhou, u nás to nefunguje, i když tyto lidi zveme na všechny akce, které ČVUT pořádá. Jen v souvislosti s 310. výročím vzniku české techniky jsme pořádali Vědeckou radu, koncerty v Rudolfinu, tiskové konference a všichni z těchto pozvaných se z účasti omluvili. Možná až teď, když budeme koncem dubna slavnostně otevírat novou budovu Českého institutu robotiky a kybernetiky (CIIRC), se budou chtít před volbami "blýsknout”.

- Je dnes zájem o studium na technice? Mnoho škol se snaží prezentovat technické obory jako záležitost, která už nemá nic společného s dřívější těžkou a často špinavou práci spojenou s technologiemi minulého století...

To děláme už dlouhá léta. Třeba u areálu ČVUT na Vítězném náměstí se koná už čtvrtým rokem Festival vědy, který během dne, kdy akce probíhá, navštíví 25 – 30 tisíc středoškoláků i studentů základních škol. Spolupracujeme na něm i s Akademií věd ČR a dalšími pražskými vysokými školami. Prezentujeme se všichni současně, protože se nechceme vyhraňovat jen jako čistě technické vědy, ale i přírodní vědy o životě "life science”. Objíždíme celou republiku a nabízíme naše studijní programy. Pomalu už směřujeme k mateřským školám, protože tam je nejdůležitější cíl, právě v raném věku se formuje vztah k technice. Ukázalo se také, že o studijním profilu rozhodují hlavně maminky, takže jsme se zaměřili i na ně. A myslím si, že toto úsilí se docela daří.

- Mimochodem co dívky a technika? Na ČVUT jsme poměrně často a vídáme jich tu docela dost. Pražská technika byla ostatně první vzdělávací institucí tohoto zaměření, které povolila studium ženám...

Podařilo se nám vzbudit jejich zájem hlavně díky studijním programům, které jsou zaměřené na architekturu, průmyslový design a biomedicínu. To jsou vlajkové lodi ženské populace. Třeba na Fakultě architektury mají právě dívky zhruba poloviční zastoupení, na biomedicíně je to podobné, na Fakultě stavební se to blíží 45 %. Biomedicínské obory dívky lákají, jsou tam obory typu rehabilitační pracovník nebo specialista, který se zabývá medicínskými přístroji, a to je docela atraktivní spojení techniky s medicínou. Průměrné číslo za ČVUT z hlavy nevím, ale rozhodně se od dob, kdy jsem studoval já, výrazně zvýšilo.

- Když jsme v minulosti dělali rozhovor s tehdy novým děkanem Fakulty strojírenské prof. Valáškem, zmiňoval se, že jeho vizí je z pražské techniky vybudovat respektovanou instituci, jakou jsou třeba v Německu proslulé Fraunhoferovy instituty. Daří se tento záměr?

Myslím, že strojní fakultě se mimořádně daří, nastavila spolupráci se Škodou Auto v Mladé Boleslavi, a to se jim mnohonásobně vyplatilo. Škodovka projevila zájem vytvořit společné výzkumné centrum, které sídlí v Roztokách u Prahy – Centrum vozidel udržitelní mobility Josefa Božka, kde probíhá špičkový výzkum na vysoké úrovni. Tímto synergickým efektem se podařilo nabrat směr ke středoškolským studentům, kteří vidí, že se vyplatí studovat "strojařinu,” protože to znamená téměř automatický přechod k průmyslovým partnerům, jako je Škoda Auto nebo třeba nyní nově GE Aviation v leteckém průmyslu. Spolupráce, která byla podepsána mezi ČVUT a GE Aviation představuje kontrakt v objemu zhruba dvou miliard korun. Jde skutečně o mimořádnou věc, protože v historii našeho školství se zatím nestalo, aby takováto nadnárodní korporace uzavřela smlouvu s univerzitou a chce věnovat tak obrovské množství peněz, aby jim někdo z akademické sféry pomáhal přímo s vývojem – v tomto případě s vývojem nového motoru.

- Což je ale dokladem toho, že škola se za tři století své existence už posunula mezi elitu a má odpovídající renomé a zkušenosti, řada jejích absolventů se dokázala prosadit ve světě, takže ten už nás nevnímá jen jako "druhou ligu” z východního bloku...

Je to opravdu tak. Figurujeme už v prestižní skupině, ovšem při pohledu na univerzity, které jsou v první stovce či dvoustovce světově nejrespektovanějších a považovaných za nejlepší, zjistíte, že v zásadě mají nominálně stejný rozpočet jako má ČVUT, ale ve švýcarských francích, eurech nebo v dolarech. Máme skoro pětimiliardový rozpočet, RWTH Aachen má tři miliardy, ale v eurech, to je rozdíl téměř dvacetinásobku. Současně ale platí i to, že lidé od nás tam neodcházejí, aby si ekonomicky pomohli, ti nejlepší totiž vědí, že když získají část svého vzdělání v cizině, naučí se jazyk a pracovat ve výzkumu, tak po návratu zpátky si mohou leckdy vydělat stejné peníze jako třeba ve zmíněném Aachenu či v Mnichově nebo dokonce i v USA. Dnes už i my umíme zaplatit špičkové profesory tak, že nemají důvod odcházet do zahraničí jen kvůli penězům. To nám na počátku 90. let vyplavilo z ČVUT celou jednu generaci, takže prakticky zcela postrádáme skupinu dnešních padesátníků až šedesátníků – lidí, kteří získali kvalitní akademické vzdělání a zároveň nasbírali i cenné zkušenosti z praxe. Těch je dnes na ČVUT jen několik desítek a citelně chybí.