"Jsem žena, Gaie. Umělá žena!" ohrazuje se dotčeně hrdinka sci-fi série Battlestar Galactica proti obvinění, že je pouhý stroj. Možná právem, od člověka není k rozeznání. 

"Umělá žena" už má protějšky i ve skutečném světě, jejích parametrů však zdaleka nedosahují. Například androidka Erica sice umí coby recepční přivítat návštěvu, dovede se i "urazit" podobně jako zmíněná postava, když dospěje k názoru, že si z ní lidé dělají legraci, protože je jen robot. Přesto nemá vlastní emoce ani přání, je to jen chytrý software. Když ji tvůrce představuje reportérům, pohled kamery stranou odhalí usměvavého mladíka s laptopem, který Eriku a její reakce pomáhá řídit.

V šedesátých letech minulého století vládl optimismus. Zdálo se, že cesta k "umělému mozku" srovnatelnému s lidským nebude tak složitá. Stačí vsadit na rychle se rozvíjející elektroniku a vytvořit programy založené na formální logice a dalších známých oblastech matematiky. Vznikne tak robot, který jako by vykročil z povídek Isaaka Asimova. Časem se však ukázalo, že je to iluze.

První člověku alespoň vzdáleně podobný robot Wabot-1, sestrojený v Japonsku v roce 1973, se ještě mohl jevit jako slibný start, i když připomínal spíše pohyblivý kovový regál. Ale poté už se žádný rychlý pokrok nekonal. S inteligentními všestrannými roboty to bylo, a možná stále je, trochu jako s lety na Mars: počkejme nějakých třicet let a nepochybně se stanou realitou.

Lidský mozek je totiž neskutečně složitý a je pevnou součástí těla. Dovede paralelně pracovat na mnoha úkolech – poradí si s optickým signálem, což je obrovský tok dat, současně zpracovává i sluchové vjemy a spoustu dalších informací. Řada věcí v jeho fungování zůstává záhadou – nevíme třeba, jak ze sehraného orchestru propojených nervových buněk povstává vědomí.

A ukazuje se, že vyrobit "hotového" inteligentního robota, který by neprošel dlouhou fází učení podobně jako člověk, je krajně obtížné, nejspíš nemožné. Vývoj "umělých mozků" se dnes rozpadl do řady dílčích směrů a experimentů a není jasné, která cesta povede k cíli. Jednou z nich je výzkum toho, jak robot vnímá své tělo a jeho bezprostřední okolí.

Čas do kontaktu

Mladý výzkumník z pražského ČVUT Matěj Hoffmann pouští návštěvě několik videí ze své práce. Na jednom "straší" malého humanoidního robota gumovou růžovou chobotnicí. Pohybuje s ní před robotovýma očima a stroj hračku pozorně sleduje, jako by jí byl fascinován. Záznam jeho vnitřních "mentálních" pochodů ukazuje, že když se blíží chobotnice třeba k jeho paži, očekává v daném místě dotyk. Na druhém videu vědec zkoumá reakce svojí osmiměsíční dcery. Přikládá jí na paže či hruď bzučící a vibrující elektromotorek a podle nejnovějších návodů z vývojové psychologie testuje, co už dítě "ví" o svém těle.

Středověcí židovští myslitelé soudili, že slovo golem (hebrejsky zárodek, věc beztvará) označuje biblického Adama ve chvíli, kdy Bůh stvořil jeho tělo, ale ještě mu nevdechl duši. Zároveň se zamýšleli, proč člověk nedokáže zkonstruovat tak dokonalé dílo jako Stvořitel. A v jistém smyslu ta otázka stále platí. Proč je robot často jen naprogramovaný automat, zatímco i kojenec v sobě má onu tajemnou jiskru, kterou někdy nazýváme duší?

Odpověď pomáhají hledat i experimenty Matěje Hoffmanna. Jeho dcera sleduje vibrující předmět podobně jako robot, ale když se jí motorek dotkne, udělá něco zdánlivě jednoduchého: pomůže si rukou, aby ho mohla sundat. "Cílem je, aby přesně totéž provedl robot. Když ho polechtám, podívá se tam, sáhne si na dané místo, ale je to naprogramované chování. Chceme, aby se takhle naučil reagovat sám od sebe," říká výzkumník, který před pražským angažmá tři roky pobýval v Italském technologickém institutu v Janově.

Klíčem k dokonalejšímu vnímání sebe samého je takzvaný peripersonální prostor, jakási bublina kolem těla, kterou v lidském či zvířecím mozku reprezentují specializované nervové buňky. Když do bubliny vstoupí nějaký předmět, naše pozornost se zvýší. Narušitel může totiž představovat nebezpečí, může nás poranit. Hoffmann a jeho kolegové se snaží, aby si podobnou bublinu vytvořil i robot. Proto na něj "nalétávají" s chobotnicemi, míčky a dalšími předměty.

Robot předměty sleduje svými "smysly" – kamerami či dálkoměry. Z rychlosti a směru pohybu propočítává čas do kontaktu, což je veličina, jejíž existenci neurovědci umí rozpoznat i v buňkách lidského mozku. "Když bylo ode mě něco dvacet centimetrů a letělo to takhle, skoro vždycky mě to trefilo," popisuje Hoffmann způsob, jakým speciální algoritmus schopný samostatného učení získává zkušenosti. Postupně si robot buduje zmíněnou bublinu a s každým dalším předmětem, který se k němu blíží, se ve vnímání svého těla a prostoru kolem něj zdokonaluje. V budoucnu jej vědci chtějí také naučit rozpoznat, jaká věc se v bublině ocitla a jak na ni reagovat – podobně jako člověk.

Takové schopnosti lze využít třeba v průmyslu. Robot jakožto součást výrobní linky často není v kleci, ale v jednom prostoru se zaměstnancem, kterému něco podává nebo od něj naopak přebírá. A nesmí ho zranit. "Dnešní robot má v každém kloubu senzor síly, a když dojde k neočekávanému kontaktu s člověkem, zastaví se," vysvětluje Hoffmann. Je to však opět naprogramovaný přístup. Spolehlivý, ale tam, kde masivní stroj jemně a složitě interaguje s pracovníkem z masa a krve, nemusí stačit.

Robot by se měl "bublinu" kolem svého těla sám naučit vnímat, předvídat, co se v ní v nejbližších zlomcích vteřiny odehraje; a pokud třeba dojde k opotřebení končetiny či drobné deformaci v kloubu, měl by být schopen sám od sebe upravit vnímání prostoru tak, aby odchylku kompenzoval. Továrny přitom nejsou jediným místem, kde se může tohle všechno uplatnit.

Poznat svoji ruku

Prázdná chodba na katedře kybernetiky ČVUT se táhne do dálky a duní ozvěnou neobvyklého výjevu. Asi 50 centimetrů vysoký robot tu rozvláčnými pohyby předvádí tanec. Náhle ztratí rovnováhu a svalí se na podlahu. Chvíli leží, pak se sám zvedne na nohy a po delší pauze – jako by se styděl za selhání – pokračuje v představení.

Nao je předchůdcem a jednodušší verzí Peppera, určenou především pro výzkum, výuku programování a popularizaci robotiky. V Janově, kam jej pražští vědci posílají, teď získá právě umělou kůži, hustou síť drobných senzorů schopných zprostředkovat dotyk. Poté se vrátí zpět do Prahy, kde budou Hoffmann a jeho kolegové pokračovat v experimentech, tentokrát s podstatně levnějším a zároveň "pružnějším" robotem než iCub.

"Když se Nao dívá na svoji ruku, neuvědomuje si, že je jeho, a může s ní do něčeho narazit. Chceme ho naučit, aby svoji ruku poznal a všímal si i prostoru kolem ní," vysvětluje Hoffmannův doktorand Zdeněk Straka jeden z dalších aspektů ve výzkumu vnímání těla a budování zmíněné bubliny. I z toho je patrné, kolik zdánlivě jednoduchých problémů je ve vývoji robotů třeba řešit.

Erica, Pepper, polohumanoidní společník Jibo vyhlížející jako větší holicí strojek nebo TOPIO, dvoumetrový vietnamský robot se vzezřením terminátora, který umí hrát ping-pong – to všechno jsou jistě pozoruhodné stroje. Možná už obstojí jako společníci, partneři ve hře, částečně i jako pečovatelé. Zvládnou například připomenout seniorům, že si mají vzít léky, ale na všestrannou pomoc v domácnosti zatím nestačí. "Vezměme zdánlivě jednoduchý úkol dát nádobí do myčky. Moje tříletá dcera to zvládne, byť pod dozorem – ale pro robota je to strašně těžká úloha," říká Hoffmann.

Robotí otroci

To však nebrání mnohým intelektuálům, aby se už nezamýšleli nad budoucností, v níž se umělá inteligence nadřazená té lidské stane skutečností. V jakém okamžiku například získá vědomí, ono trvale přítomné vnitřní já? Vědci se zatím neshodli, co počítačové vědomí vůbec je a jak ho měřit – podle některých v podstatě není možné zjistit, zda v určitém stroji už sídlí, či nikoli. Jiní tvrdí, že nadané vědomím jsou některé systémy už od začátku devadesátých let minulého století: stačí, aby byly schopny "uvědomit" si třeba, že se musí připojit ke zdroji elektřiny v okamžiku, kdy cítí, že jim docházejí baterie, a zároveň se uměly učit, osvojovat si úspěšné strategie a plánovat podle nich budoucí kroky.

"Takový robot je svébytnější, musí se o sebe starat. Ale od vědomí je to strašně daleko. Podobné vnitřní pochody má i bakterie," nesouhlasí Hoffmann. Podle něj lze vědomí chápat jako plynulou škálu, na níž je člověk nejvýš. A současní roboti jsou v tomto pohledu možná o něco málo pokročilejší než hmyz.

Americká filozofka Susan Schneider – která podobně jako Hiroši Išiguro, tvůrce Eriky, přijíždí v posledním dubnovém týdnu na olomoucký festival vědeckých dokumentů Academia Film – spekuluje, jestli budou superinteligentní stroje vědomí vůbec potřebovat. "Většinu našeho myšlení tvoří nevědomé výpočty. Vědomí je vyhrazeno pro nové úkoly, které vyžadují pomalé cílené soustředění: příprava na zkoušku, přemýšlení o budoucí schůzce s kamarádem," vysvětluje během přednášek. Umělá superinteligence však možná přesáhne lidské znalosti ve všech doménách, bude provádět bleskové výpočty s využitím celého internetu, obepne celý povrch planety. Lze si stěží představit, co pak bude pro takovou entitu nový úkol, který by ono pomalé soustředění vyžadoval.

U dalších filozofů to vyvolává skeptické otázky: K čemu by celoplanetární bezduchý mozek pak potřeboval své tvůrce? Nebyl by to konec lidstva? A není vlastně dobře, že stroje vědomí nemají? Jestli jej získají a budou nadále sloužit člověku, stanou se z nich z etického hlediska novodobí otroci. Takové starosti však majitelé Peppera zatím nemají, i kdyby je obejmul – od robotů na úrovni hmyzu je k něčemu podobnému pořád dost daleko.