Jan Gruntorád JE OTCEM ČESKÉHO INTERNETU. Byl u toho, když se Češi před 25 lety připojili k celosvětové síti. Šlo tehdy o drahou legraci, poslání jediného e-mailu stálo tisíc korun.
Nebyl to internet, jak ho známe dnes. Zkraje fungoval jen k posílání e-mailů a souborů, k dálkovému připojení na počítač. Nemohli jste surfovat po různých stránkách, žádné totiž neexistovaly. Viděli jste nanejvýš čísla a písmena, s obrázky to zatím neuměl. Místo lehkých notebooků se používal několikatunový sálový computer, na jehož důležité součástky ze Západu se čekalo třeba i měsíce.
I tak to byla 13. února 1992 velká sláva: internet konečně dorazil do Československa.
Na pozvánce k jeho spuštění byl podpis Jana Gruntoráda, tehdejšího vedoucího oddělení informačních soustav ČVUT. Už rok předtím stál u toho, když se Praha připojila k akademické síti EARN, navýšením kapacity ze stejné linky do Lince pak mohlo dojít i na samotný internet.
Gruntorád na tu dobu vzpomíná s úsměvem. Přestože byla s tehdejším vybavením spousta nervů. "U techniky je výborné, že nic neokecáte. Buď to funguje, nebo ne. To když se tří právníků zeptáte na stejnou věc, dostanete kolikrát tři různé odpovědi," říká současný ředitel sdružení CESNET.
Nikdy jste si nepřipadal jako doktor Frankenstein, který stvořil monstrum? Nenapadlo vás ani v žertu: Že já sem ten internet tahal?
Určitě ne. Pozitiv spjatých s internetem je fakt víc. Už jen když si vzpomenu na to, jak to kdysi pro mě celé začalo. V roce 1987 jsem měl možnost jet do Dánska na stáž. Když jsem si s tamní univerzitou domlouval odborný program, trvalo to rok! Napsal jsem jim klasický dopis, který cestoval na sever deset dnů. Než přišla odpověď, uplynul měsíc. Co mi tehdy trvalo rok, to bychom po internetu zvládli za týden. Lidi si dneska neuvědomují, jak základní věci jim internet vyřešil. Tenkrát jsem měl obrovský problém už jen s tím, abych se nějaké konkrétní dánské adresy vůbec dopátral. ČVUT mě vybralo ke stáži, pracoviště jsem si ale měl najít a dohodnout sám. Takže jsem v Praze šel na hlavní poštu, řekl si o telefonní seznam Kodaně a hledal kontakty na dánské univerzity. Na 90 % mých dopisů nikdo neodpověděl.
Na 10 % ano.
Ale často v nich byla omluva, že zájemce zpoza železné opony nepřijímají. Ostatně, i když jsem tam pak přijel, stejně se na mě pořád dívali jako na možného špiona. Politické okolnosti tehdy hrály velkou roli. Já v tom Dánsku zjistil, co všechno je potřeba, abychom mohli zažádat o připojení k akademické síti EARN. Jenže když jsme to pak po mém návratu do Prahy udělali, ze Západu nám velmi slušně odpověděli, že počítače ze zemí sovětských satelitů se připojovat nesmějí. Úspěšní jsme byli se žádostí až po revoluci. Přestože i tehdy o nás pořád panovaly pochybnosti. Například rektor musel Američanům podepsat závazek, že síťové připojení nepoužijeme k vývoji jaderných nebo chemických zbraní.
- Ale zpátky do roku 1987. Co uměla síť EARN, předchůdce internetu?
Opravdu nešlo o plnohodnotný internet, ale o síť umožňující především přenos mailů, případně stahování souborů ftp. Připojili jsme jeden počítač na ČVUT, měl maximálně stovky uživatelů. Brzy nastaly tlaky vytvořit infrastrukturu po vysokých školách celého Československa. Původně jsme soudili, že rozumně se to dá využít skutečně jen na univerzitách.
- To by asi dnešní patnáctiletí youtubeři koukali.
Doba byla jiná. My původně měli za to, že počítače jsou použitelné výhradně pro odbornou sféru. Že jsou skutečně na počítání - řešily se na nich diferenciální rovnice a podobně. Já na ČVUT nastoupil v roce 1975, byl tam instalován na tehdejší dobu hodně pokrokový počítač ICL 4-72 s relativně rozvinutou terminálovou sítí - to znamená, že byly propojené čtyři počítače po Praze. Ale říkali jsme si: Co si vlastně máme z ČVUT na VŠE posílat? "Ahoj?" "Jak se máš?" Jediná rozumná aplikace byla, že se u nás na ČVUT počítaly mzdy, tak se jim tam jednou měsíčně poslaly sestavy kvůli výplatním páskám. Jinak nám chyběl obsah. Při rozšíření do zahraničí už šlo o něco jiného, otevíraly se nové možnosti komunikace.
- Zeptám se vás na dva konkrétní zlomy. První: Kdy jste začal mít dojem, že se užití internetu může rozšířit z univerzit mezi lidi?
Někdy kolem roku 1995. Jakmile došlo k masivnějšímu rozvoji osobních počítačů, konkrétně když jsem viděl první laptop. Zpočátku stál počítač hodně měsíčních platů. I moje domácí připojení bývalo tak pomalé a nekvalitní, že když jsem chtěl něco poslat, často jsem raději sedl do auta a zajel na ČVUT, protože to bylo časově výhodnější. Žena mi za to sice nadávala, já jí ale vysvětloval: "Věc, kterou já ve škole vyřídím za půl hodiny, bych doma zvládl za hodiny dvě."
- A druhý zlom: Kdy jste si uvědomil, že internet bude zároveň i plný balastu?
Ve chvíli prvních spamů, nevyžádané pošty. Byť ze začátku chodila jen pomalu, vzácně. Jeden z opravdových otců internetu, americký informatik Vint Cerf, svého času prorokoval: "Říká se, že není zločin, k jehož přípravě by se nepoužil telefon. Přijde doba, kdy bude to samé platit o internetu." My jsme se podivovali, co je to za nesmysl. Proč by měli zločinci chodit k velkému počítači, učili se jej využívat? A vidíte! Měl pravdu.