Zeptal se mě, co říkám webu. "Jo, dobrý," odpověděl jsem neurčitě. Pátravě se na mě zadíval. "A víš, co to je?" "Jasně. Četl jsem o tom." "Už jsi web vyzkoušel?" Rozhodl jsem se tanec na tenkém ledě ukončit. Ano, něco málo o webu vím. Ne, není toho moc, koneckonců se už čtyři roky živím jako reportér a vystudovaný obor nesleduju. Na rozdíl od něj. Martin byl můj spolužák z Fakulty elektrotechniky ČVUT a pracoval v české pobočce IBM. Psal se rok 1995. "Jestli chceš, já ti web ukážu." Pozval mě do práce. Na pécéčku s Windows 3.2 otevřel prohlížeč. Ukázal mi domovskou webovou stránku IBM. "Dobré," řekl jsem bez většího nadšení. Potom webovou stránku Bílého domu. Pokrčil jsem rameny.
A pak web londýnského deníku Daily Telegraph. "To je co?" zeptal jsem se."Články z Daily Telegraphu. Můžeš si je přečíst." "Z dnešního Daily Telegraphu?" "Jasně." Miloval jsem noviny, zejména anglické. Zamiloval jsem se do nich v Británii a v Česku jsem si je čas od času kupoval v trafice na Václavském náměstí. Stály sto korun nebo podobně nesmyslnou sumu a byly dva nebo tři dny staré. "Takže tady na té stránce si můžu přečíst dnešní Telegraph? Zadarmo?" ujistil jsem se ještě jednou, pro jistotu. Martin přikývl.
A to byl ten moment, kdy mi došlo, že na čtrnáctipalcovém monitoru vidím něco, co změní svět. I ten můj. Nejsem moc dobrý vizionář a většina mých předpovědí budoucnosti, o kterých jsem v oboru technologií v minulých pětadvaceti letech psal, se nevyplnila. Ale tohle byla jedna z těch vzácných chvil, kdy jsem měl pravdu a nepochyboval o ní.
Linka k lince
Ve čtvrtek 13. února 1992 se v posluchárně FEL ČVUT konala sešlost anoncovaná jako "připojení Československa k Internetu". Bylo to na mé alma mater, v posluchárně, kde jsem strávil desítky hodin, ne vždy příjemných. Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem se nezúčastnil.
Navedl jsem svou kariéru jiným směrem, než předurčilo mé studium kybernetiky, završené necelý rok předtím. Původní plán pracovat v kosmickém výzkumu, kterému odpovídala i má diplomová práce, byl zapomenut. Chtěl jsem být novinář. Téhož roku jsem nastoupil jako reportér do časopisu Reflex.
K internetu jsem se dostal ještě jako student. Pokud mi paměť dobře slouží, někdy od podzimu 1990 byla k lince do Linze (to zní skoro jako báseň!) připojena jedna z počítačových poslucháren v budově v Dejvicích. Ale rychlost 9,6 kb/s mnoho zážitků neskýtala.
Mapa zakopaných pokladů
Tahle technologie se do povědomí dostávala pomalu a nejistě. Můžeme-li se spolehnout na databázi českých médií Newton, která je v těchto dávných letech dost děravá, nebylo zmínek o internetu v českém tisku mnoho.
Ani o webu. Říká se, že nic důležitého na světě doopravdy neexistuje, dokud o tom nenapíší New York Times. To se stalo 8. prosince 1993, kdy na první straně byznysové přílohy v sešitě B1 vyšel článek známého novináře Johna Markoffa. První věta zněla: "Představte si to jako mapu zakopaných pokladů informačního věku" a následoval text o tom, jak bezplatný program jménem Mosaic umožňuje zájemcům číst texty uložené na různých počítačích po celém světě.
Markoff celkem přesně odhadl, že webový prohlížeč bude onou "killer app" internetu, tedy "programem tak odlišným a přitom zjevně užitečným, že doslova z ničeho vytvoří nový obor". To se přesně vyplnilo.
Měli jsme pocit, že nás čeká jen růžová budoucnost.
Mýlili jsme se, samozřejmě. Ale když mi tento týden volali ze Seznamu, že pro jakousi výroční konferenci k 25. výročí připojení Česka k internetu natáčejí anketu a chtěli by vědět, co pro mě internet znamená a jak změnil můj život, došlo mi, že to přesahuje možnosti několikaminutové ankety.
Že to přesně a jasně lze říct snad jen pěti slovy.
Díky a byla to jízda.