Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
A samozřejmě všechny kategorie Nobelovy ceny dnes probereme v dnešní Devadesátce.
Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
Nobelova cena za fyziku - pokud tedy jsem správně četl, i odborníci říkali, že laické veřejnosti je právě tento výzkum dost obtížně vysvětlitelný. Tak pokusme se o to, prosím, aspoň my s Danem Stachem, tak prosím.
Daniel STACH, redaktor:
Zkoumali se takzvané fázové přechody. Ty všichni alespoň v nějaké podobě znáte. Je to například situace, kdy mrzne voda, když ochladíme vodu, vzniká led. Látka se chová jinak, ale také, co už nevidíme, se mění její symetrie a topologie. Jsou to změny v mikrosvětě. Je ale důležité jim porozumět, protože by je vědci mohli využít například při výrobě supravodivých materiálů, tedy v důsledku dokonalých vodičů nebo vývoji kvantovaných počítačů. Ty by znamenaly absolutní revoluci. Vědci zkoumali hmotu za extrémních podmínek, například za teploty blízké absolutní nule, ta je - 273,15 setin stupně Celsia a pracovali s vrstvou materiálu, která byla silná jen několik atomů. A když se dostaneme na základní strukturu hmoty, přicházíme z makrosvěta do mikrosvěta, světa kvantové fyziky.
Petr KULHÁNEK, katedra fyziky, Fakulta elektrotechnická ČVUT:
Kvantová fyzika, to je věc, která je naprosto odlišná od našeho běžného života. Platí tam základní princip, a to je princip superpozice v tom kvantovém světě, může být objekt ve více stavech naráz, to je stejné, jako kdybychom si tady povídali a současně seděli někde u kafe. To v makrosvětě není možné, ale ve světě malých rozměrů to možné je a právě výzkum fázových přechodů a jejich topologických aspektů znamená výzkum těch základních principů kvantové teorie, na kterých jsou stavěny dnešní kvantové počítače, nejenom kvantové počítače, také teleportace, kvantové šifrování a celá řada dalších technologií, které se, s tím souvisí.
redaktor:
Ten samotný výzkum se dělal na vrstvách materiálu, které byly velmi tenké, o několika atomech, můžeme říct, jak moc se liší ten svět tam a svět, který my známe z makrosvěta? Je tady nějaká analogie, pomocí které bychom si to mohli představit nebo je to něco, co my zkrátka a dobře nemůžeme vidět a nemůžeme slyšet a nemůžeme chápat tak, jak vnímáme ten makrosvět.
Petr KULHÁNEK, katedra fyziky, Fakulta elektrotechnická ČVUT:
Ono, ten základní problém je, že naše tělo se vyvíjelo několik milionů let v těch podmínkách makrosvěta a tím my máme receptory, které jsou, ať jsou to oči, uši, hmat, to všechno, tím vnímáme makrosvět, my vlastně nemáme žádný receptor pro svět malých rozměrů, a proto se divíme a ten mozek to interpretuje velice zvláštním způsobem, ale my se musíme divit, protože prostě pro to receptory nemáme, takže když někdo hovoří o elektronu, každý rozumný člověk si představí elektron jako malinkou kuličku, jenomže to není kulička, ten objekt mikrosvěta není lokalizován, on je rozprostřený, ten elektron se více podobá nějakému demonstrujícímu davu na Letné, protože je, je rozložený a teďko tam přijde nějaký řečník a bude pronášet nějak plamenná protistátní hesla, tak tam se shlukne kolem ten dav a zase najednou to vypadá jako kulička. Čili takto nějak vypadá objekt mikrosvěta a já nemůžu říct, je to částice, je to vlnění, musím říct, je to objekt mikrosvěta a pokrčit rameny a říct: "Já si to prostě nepředstavím, protože pro to nemám žádné smysly a více, blíže tomu je ten dav na té Letné nebo kdekoliv jinde, než cokoliv jiného, než nějaká kulička nebo vlnění, proto je také možné, že ten elektron, když najde dvě štěrbiny, projde oběma štěrbinama naráz, což si nedokážeme představit. Ani superpozici, ani takovéto jevy.