Věk je jen číslo aneb Dámy, které stárnou s nadhledem

Sedmdesátka, osmdesátka na krku, no a co? Jak odvážná přání si mohou plnit ženy v těchto letech? Jak to, že některé mají stále plný diář a spoustu aktivit? A co teprve taková seniorka začátečnice, která si postěžuje, že se potýká s chronickým nedostatkem času a kterou vlastní děti nabádají, aby už byla usedlejší? Oslovila jsem tři zralé, neuvěřitelně vitální dámy, které přes rozdílný věk a zcela odlišné profese spojuje jedno: mají šmrnc, půvab, řadu koníčků i práci. A především se naučily stárnout s jistým nadhledem. Každá po svém.

Nutno dodat, že žádným bolístkám, ztuhlým kloubům a chorobám jsme pro tentokrát vůbec nedaly prostor, spíš jsme při našem setkávání hledaly inspiraci, jak se co nejdéle radovat ze života.

Chtěla jsem být pilotkou Iva Filková, strojní inženýrka a docentka ČVUT, 82 let, vdaná, dvě děti, čtyři vnoučata

"Splnila jsem si dávný sen a přihlásila se do kurzu stepu. Vždycky jsem si přála vyzkoušet to. Pořídila jsem si i stepovací boty a trénuji doma před zrcadlem, abych udržela krok," vyslechla jsem před časem s pootevřenou pusou paní Filkovou, která se v tu dobu chystala oslavit teprve osmdesátku.

Na naše první setkání se prostě nedá zapomenout, potkaly jsme se na Husově boudě v Krkonoších, kam jezdívá jako já s manželem na dovolenou – v létě na túry a v zimě lyžovat. Běžky, to prý není její parketa, sjezd je mnohem lepší…

Až později jsem zjistila, s kým mám vlastně tu čest. Tahle vitální dáma, která v sobě nosí stále kus dívčí rozvernosti a dokáže bavit společnost vtípky o důchodcích, je doma i ve světě uznávaná kapacita v oboru navýsost mužském: ve stavbě potravinářských strojů a procesů.

Od roku 1960 působila na ČVUT a později sjezdila půl světa – přednášela na univerzitách studentům, s nimiž udržuje čilý kontakt dodnes.

Matematika je dobrodružství

"V dvaapadesátém roce, kdy jsem nastoupila do prvního ročníku strojní fakulty, nás bylo ze šesti set studentů dvacet dívek. Deset nejhezčích se vdalo v prvním semestru, pět v druhém a třetím. Nakonec jsme dostudovaly jen čtyři," vzpomíná paní Filková, které byste rozhodně její věk neuhádli.

Se stejným nadšením, jako mluvila o stepu i o tom, jak byly pro ni Krkonoše odjakživa srdeční záležitostí, vypráví i o fyzice a matematice. Obory, které bývají zpravidla pro mladší i starší žactvo strašákem, považuje za obrovské dobrodružství.

"Matematika má naprosto zásadní vliv na logické myšlení, ta ten mozek vycvičí a naučí vás systémovému přístupu. Potřebuje ji každý, ať je později doktor, nebo právník. Záleží však na kantorech, kteří tento předmět vyučují. Pouhé šprtání vzorečků bohužel nestačí. Já měla na gymnáziu obrovské štěstí na profesora matematiky, což mě vlastně ovlivnilo na celý život," vysvětluje paní docentka. A co říká o své profesi, o strojařině?

Mužská záležitost

"Tehdy, když jsem začínala, jsem netušila, jaké mi tahle moje úzká specializace přinese výhody. Byla nová a žádaná, u nás jsme byli jediní a ve světě bylo jen pár univerzit, na nichž se tento obor studoval. Navíc jsem vyrostla v pivovaru, takže i to nasměrování k potravinářským procesům bylo nasnadě. Při studiích jsem poznala také svého manžela, pochopitelně ze stejného oboru, je ovšem expert na energetiku. Takže když se doma pohádáme, tak je to o strojařinu," usmívá se paní Filková.

To, že pracovala celý život ve výlučně mužských kolektivech, si nemůže vynachválit.

.
"Úžasně jsem si s kolegy rozuměla, ať už to bylo s techniky v Orionce, kde jsem začínala, tak na univerzitách v Kanadě, na Kubě či ve Španělsku. Víte, já nejsem ten typ, co se umí vlísávat do přízně mužů stylem: Miláčku, ty jsi tak úžasný, víš, ale já bych něco potřebovala. Jsem zvyklá říkat věci na rovinu. Vyhovuje mi mužské uvažování. Zato doma jsem si to vynahradila, tam jsme byly my, holky, v převaze, máme dvě dcery. Když nad tím tak přemýšlím, jediné, co jsem musela vždy trpce skousnout, byl nižší plat, než měli moji kolegové na srovnatelných místech. Řekla bych, že to obecně platí dodnes."

Šedesátka, nejlepší věk

Domluvit si termín setkání s paní Filkovou nebylo jen tak. Koukla do diáře a ten byl plný. V pondělí cvičení, které vystřídalo po třech letech step, v úterý schůze správy bytového domu, jíž předsedá ("už mě to ale začíná zmáhat"), ve středu státnice na fakultě (bývá k nim pravidelně přizvána, zejména když probíhají se zahraničními studenty v angličtině), ve čtvrtek plavání ("to víte, že se musíme s manželem přemlouvat, kolikrát se nám nechce, ale naštěstí bydlíme kousek od bazénu"). A v pátek? Odjezd na chatu. Pořád se něco děje, jako dříve, když se chodilo do zaměstnání. Jestli si chce člověk udržet svěží mysl i do pozdního věku, musí to tak být.

"Nejhorší je, když odejdete do penze a řeknete si, že si dáte půlrok pauzu. Budete odpočívat, sledovat seriály, prostě úplně vypnete. Jenže to už trochu vyjdete ze cviku. Podle mého by člověk neměl ani ten půlrok zakrnět, naopak naučit se třeba brouzdat po internetu, být ve spojení se světem, a kdyby nic jiného nechtěl dělat, tak by měl aspoň číst knížky, luštit křížovky, sudoku. A hlavně chodit mezi lidi," je přesvědčená paní Iva, která právě věk kolem šedesátky považuje za nejlepší léta života.

Nastane prý určité uvolnění, najednou máte víc času pro sebe, otvírají se vám úplně nové možnosti.