V každé oblasti lidské činnosti je dobré dostat se mezi nejlepší ve svém oboru, to platí ve sportu, v podnikání i ve školství. Jak ale prokázat, že naše sebevědomí je oprávněné? Ve sportu to je snadné, díky různým soutěžím a mistrovstvím. V podnikání výsledek dává nemilosrdný trh, ale ve školství to je již složitější. Jak zjistit mezi desetitisíci vysokých škol nabízejících statisíce oborů, které jsou ty nejlepší? Je jich sice hodně, ale odborná veřejnost ví, které z nich jsou opravdu seriózní, protože používají prověřenou metodologii, a které jsou spíše marketingové, pro radost hodnocených.
V oblasti vysokých škol patří k nejuznávanějším hodnocení britské společnosti QS Quacquarelli Symonds, která na trhu informací o vysokém školství působí již od roku 1990. Její hlavní žebříček QS World University Rankings hodnotí kvalitu celé školy. Je v něm velmi těžké uspět v konkurenci nejlepších světových univerzit, jež mají řádově vyšší rozpočty než české vysoké školy, a jsou tudíž velmi silné zejména v oblasti vědecko-výzkumných aktivit. Od roku 2011 je ale zveřejňováno i oborové hodnocení. I tam je samozřejmě velmi těžké uspět, ale v neustále vedené diskusi o tom, které obory by měly být v České republice podporovány a které české vysoké školy jsou konkurenceschopné, poskytují oborové žebříčky dobré vodítko.
Než přejdu k tomu, jaké české univerzity uspěly, musím stručně popsat, co je hodnoceno. První dvě kritéria hodnotí mezinárodní pověst a uznání univerzity v akademické obci a mezi zaměstnavateli. Další dvě kritéria hodnotí kvalitu vědecko-výzkumné činnosti. Sledován je počet citací na učitele v databázi Scopus během posledních pěti let a tzv. h-index, který je uznávaným metodologickým nástrojem na hodnocení publikačních ohlasů odborných článků. QS zveřejňuje přesné pořadí u 50 nejlepších univerzit. Pro další jsou využity intervaly 51−100, 101−150, 151−200 a dále již po stovkách, tedy 201−300 atd.
Mezi čtyřiceti dvěma hodnocenými obory mají české univerzity zastoupení v devatenácti oborech. Být mezi nejlepšími v téměř polovině oborů je, troufám si říci, úspěch. Jenže ten úspěch stojí téměř výhradně na Univerzitě Karlově, která boduje v patnácti oborech, a technických vysokých školách, jež jsou tradičně silnou stránkou českého vysokého školství. Můžeme se pyšnit nejen pražskou ČVUT se šesti obory, ale i brněnskou VUT s pěti obory. V jednom oboru se umístily AMU pro obor múzická umění, informatici z Masarykovy univerzity Brno v oboru teoretická informatika a informační systémy a VŠE pro obor ekonomie a ekonometrie. Žádný obor vyučovaný na české vysoké škole se neumístil mezi padesáti nejlepšími na světě, ale tři obory máme v první stovce. Jedná se o obory Fakulty stavební ČVUT pozemní stavitelství, Přírodovědecké fakulty UK geografie a teritoriální studia a již zmíněná múzická umění na pražské AMU.
A které obory bychom měli podporovat, které jsou nejvíce konkurenceschopné v mezinárodním srovnání? Zase to za nás v zahraničí nerozhodli. České univerzity uspěly v přírodních vědách v devíti oborech, ve společenských a humanitních vědách také v devíti oborech a poslední obor, který by mohl jazýček vah mírně převážit, je informatika a tam se stále přeme, kam ji zařadit.