Datum zveřejnění: 
18. 1. 2016

Praha – Inspirativní osobnost, revolucionář, poetik. Tak popisují přátelé a spolupracovníci slavného amerického architekta s českými kořeny Johna Hejduka. Sám se umístění svého díla na Alšovo nábřeží nedožil. Dohlídli na to jiní. Mezi nimi i architekt James Williamson, dlouholetý Hejdukův spolupracovník. Co pro profesora Williamsona znamenalo jejich přátelství a co pojilo Johna Hejduka s Janem Palachem a Václavem Havlem?

- S Johnem Hejdukem jste dlouhodobě spolupracoval. Byli jste blízkými přáteli?

Začínali jsme jako spolupracovníci a posléze se z nás stali i přátelé. Vlastně více než to. Stali se z nás téměř rodinní příslušníci. Spřátelil jsem se s jeho ženou, s dcerou Renatou, která je tu dnes také. Pracovali jsme společně s Johnem na knize. Přátelství s ním pro mě znamenalo opravdu hodně, bylo důležitou součástí mého života.

- O Johnu Hejdukovi se mluví jako o velmi inspirativní osobnosti. Jaký byl jako člověk podle vás?

Byl to přírodní živel. Měl mocnou, nezkrotnou a velmi tvůrčí duši. Svým způsobem byl revolucionářem. Jeho pohled na architekturu, způsob, jakým dal architektuře hluboce poetický rozměr byli revoluční.

- Dá se říci, že svým způsobem inspiroval i vaši práci?

To rozhodně. Myslím, že má práce je ovlivněna naším přátelstvím. To, co jsem se od něj naučilo, formovalo můj vlastní pohled na architekturu.

- John Hejduk psal básně, kreslil, velmi hluboce se zajímal o umění. Ovlivnil vás i v tomto směru?

Píši poezii a kratší novely, vždycky jsem je psal. V tomto směru mě neovlivnil, o psaní jsem se už zajímal. Tu myšlenku, že architektura se dá dělat skrze uměleckou tvorbu, jsem znal. Navštěvoval jsem jeho přednášky. On touto myšlenkou ovlivňoval ostatní, ovlivnil i mě. Já jsem se později dostal až přímo ke zdroji. Mé současné architektonické návrhy jsou stále spíše uměleckými pracemi, než technickými výtvory. Kreslím, maluji a vytvářím koláže. Z nich pak vznikají různé architektonické projekty.

- Na tomto konkrétním projektu, na památníku Jana Palacha, jste pracoval celých třicet lety.

Ano, začali jsme už před třiceti lety.

- Hovořili jste spolu s Johnem Hejdukem často o tom, co vedlo Jana Palacha k jeho činu?

Samozřejmě. Johna Hejduka nevedla k vytvoření tohoto památníku pouze báseň Davida Shapiro. Hejduk se pohyboval mimo konvence, stál daleko od ostatních. Byl to člověk, který se odmítal účastnit záležitostí, které podle něj byly nepřijatelné. Právě tohle mají s Janem Palachem i Václavem Havlem společné. Tento projekt v sobě spojuje osobnost Johna Hejduka, oběť Jana Palacha a utrpení českého národa. S Johnem Hejdukem jsme probírali čin Jana Palacha ve spojitosti s celou řadu těchto aspektů.

- Co říkáte na finální provedení památníku a jeho umístění na Alšově nábřeží? V minulých letech se mluvilo o několika dalších lokacích.

Když se poprvé začalo uvažovat o vzkříšení tohoto projektu, měl být umístěn na Palachově náměstí. Poté se začala probírat možnost památník umístit na dvůr ČVUT. Nakonec se podle mě našlo to nejlepší místo. Alšovo nábřeží je trochu klidnější. Uprostřed Palachova náměstí by byl památník možná až příliš na očích a obklopen příliš hustou dopravou.

Zdejší místo je klidnější, tišší. Také jsme zde mohli pracovat s okolím a navodit vztah památníku s Pražským hradem. Když vstoupíte dovnitř památníku, průhledem nespatříte pouze Dům syna, ale zahledíte se přímo na Hrad. V opačném směru se památník orientuje směrem k Filosofické fakultě UK. Je zasazen mezi dominanty tohoto města.
 

Zdroj: 
Pražský deník