Jaký byl program vaší cesty?
Jiří Zemánek: Měli jsme naplánovanou prezentaci naší práce pro celou skupinu Center for Bits and Atoms, kterou vede profesor Neil Gershenfeld. Vedle toho jsme se chtěli setkat s výzkumníky, kteří pracují na pro nás relevantních tématech a oživit užitečné kontakty. Jsem sice s některými kolegy v občasném kontaktu, ale osobní setkání má přece jen jiný rozměr. Asi nejzajímavější bylo, že jsme v místních laboratořích měli možnost vyrábět, řekněme, takový proof of concept, experimentální mechatronickou strukturu osazenou aktuátory a senzory, kterou jsme se tam následně pokoušeli zprovoznit. Byla to zajímavá zkušenost hned z několika důvodů. Krištofovi a magisterským studentům Dominikovi Fischerovi a Adamovi Uchytilovi, kteří nás doprovázeli, to dalo šanci zažít prostředí tamních laboratoří a seznámit se s lidmi, kteří tam pracují, a v neposlední řadě vidět jejich přístup k práci. Myslím si, že tato bezprostřední zkušenost, kontakty a práce, kterou jsme rozjeli, jsou něco, na co teď můžeme navázat i na dálku.
Před lety jste jel na stáž také s tím, abyste absolvoval kurz Neila Gershenfelda How to make anything. V končícím akademickém roce jste s Krištofem Pučejdlem obdobu tohoto předmětu zavedli na FEL. Bavili jste se s profesorem Gershenfeldem o vašem kurzu?
Jiří Zemánek: Zajímalo nás, jaký je jeho klíč k výběru studentů, protože jsme v podobné situaci, že se hlásí víc studentů, než je kapacita kurzu. A ptali jsme se také, jaký je jeho přístup k hodnocení studentů, protože těžiště netypického kurzu leží v praktické práci a vyrábění a to není snadné ověřovat testem nebo zkoušením. Navíc je třeba brát ohled na to, že každý tam přichází s odlišnými znalostmi. Najít vhodné účastníky není snadné, protože tam nemají převažovat začátečníci, ani pokročilí, ani technici, ani umělci. Prostě by měl vzniknout optimální mix lidí, který bude společně fungovat jako tým. Z těch praktických věcí nám pomohlo, že jsme se sešli s místním správcem dílen a hlavně Krištof ho vytěžil, co se týče jejich provozu a vybavení anebo třeba otázek jak zajistit bezpečnost.
Našli jste na MIT inspiraci pro vlastní výuku i v jiných věcech?
Jiří Zemánek: Zajímavostí toho kurzu je velký důraz na to, aby jeho účastníci svoji práci průběžně dokumentovali na stránkách, na které se může podívat nejen učitel, ale vlastně kdokoli. Je to i motivující pro ostatní studenty, protože vidí, že to lze dělat dobře.
Jestli si dobře vybavuji, tak průběžné dokumentování jste sami přenesli do svého kurzu…
Jiří Zemánek: To je sice pravda, ale nelze to úplně srovnávat. Účastníci kurzu na MIT mají mnohem větší časovou dotaci, takže toho stihnou objektivně víc.
Tím se dostáváme k otázce srovnání, jací jsou vlastně studenti na MIT ve srovnání se studenty na FEL?
Jiří Zemánek: Hlavní rozdíl už na základě mé předchozí návštěvy mi přišel v tom, že jsou v něčem vyspělejší. Co se týká přístupu ke studiu, typický student už zpravidla ví, co chce, je víc motivovaný a tím pádem i víc pracovitý. Často jsem se setkával s tím, že na magistra tam přišli buď z jiné školy nebo dokonce i z praxe. A na školu se vracejí s jasnou představou, co od školy chtějí a dokážou za tím důsledně jít. Nechci nějak generalizovat, ale moje pozorování bylo, že jsou pohotovější v tom vzít na sebe nějakou iniciativu nebo zodpovědnost, že nečekají, až je někdo vyzve, aby se starali o to či ono. Po příjezdu do Států na mě velký dojem udělalo, že lidé, kteří přijeli plus minus ve stejné době jako já, se brzy začali starat o nějakou laboratoř nebo navrhovat co a jak změnit. Říkal jsem si: “Ty brďo, jak dlouho mně by tohle trvalo, než bych si jako dovolil někde něco přesouvat a podobně?” Tam to ale je jinak, nebere se to jako drzost a lze to chápat jako kulturní rozdíl.
Krištofe, jak jste vnímal rozdíly ze své perspektivy?
Krištof Pučejdl: Já nemám Jirkovu zkušenost s tím, že bych tam strávil delší čas. Nicméně zase mám možná čerstvější dojmy ze studia tady na FEL a můžu proto zdůraznit, že pracovití studenti jsou i tady u nás. Ale často se ta jejich pracovitost promítá do poctivého studia a dělání domácích úkolů, aniž by třeba přesně věděli, proč. Pořád se to bere tak trochu středoškolsky, že si zapíšete předmět ze seznamu, protože vám to sedí do rozvrhu. A pak ten předmět zkrátka absolvujete, ale není tam jasná vazba na to, jak a v čem vás to posouvá reálně dál. Motivace studentů na MIT, se kterými jsem měl možnost se setkat, je konkrétnější. Promítá se to do jejich přístupu, kdy lépe využívají dostupný prostor a čas k tomu, aby se realizovali a nabyli dovednosti, které jim pak k něčemu jsou, a nejde jim o to splnit jen nějaké předepsané požadavky. Část našich studentů takový přístup měla a já to vlastně chápu. Naši studenti jsou mladší, konkrétně bakaláři ve 4. semestru. Někteří teprve přicházejí na to, že studium není o tom, že někdo sestaví rozvrh se spoustou předmětů, aniž by oni sami věděli, proč se učí algebru nebo fyziku.
Jiří Zemánek: Naši studenti určitě nejsou línější anebo hloupější, ale jedno slovo, které podle mě charakterizuje studenty na MIT, je větší tah na branku.
Krištof Pučejdl: Ještě je podstatné dodat, že oni těch předmětů mají i méně a tím pádem na ně mají víc času. Kdyby se to přepočetlo na nějakou kreditovou náročnost nebo dotaci, tak my tady bojujeme s tím, že předměty často musíme uměle ořezávat. Častá výtka od našich studentů, mimo jiné v našem druhém předmětu Modelování a simulace dynamických systémů, je, že by rádi dělali i víc, ale zkrátka ten čas na to není. To je dost možná obecný problém, který na MIT zjevně neřeší do takové míry a díky tomu mohou jít víc do hloubky a pozornost není až tolik roztříštěná.
Co mě ještě ohromilo byla iniciativa místních studentů k realizaci vlastních nápadů. Kupříkladu tam byl jeden, kterému přišlo zajímavé udělat interaktivní instalaci, ve které se rozsvěcují obrazovky podle toho, jak kolem chodí lidé. Vedoucí laboratoře Neil Gershenfeld to nadšeně kvitoval a začal okamžitě navrhovat, kam by to mohli v budově umístit. Takže i podpora takových nápadů je tam velká, ale samozřejmě se počítá s tím, že si student splní i své ostatní úkoly a povinnosti.
Napadá mě otázka, jak by uspěli vaši studenti, pokud byste je přesadili do tohoto prostředí?
Krištof Pučejdl: Máme určitě celou řadu studentů, kteří by uspěli výborně. A nebyli by to nutně jen ti, kteří už do kurzu vstupovali s předchozími zkušenostmi s designem, elektronikou nebo programováním. Vsadil bych si i na některé studenty, kteří tento benefit neměli ale zato během kurzu udělali ohromný pokrok. Takže vybrat bych mohl asi tak deset studentů, u kterých jsem schopen říct, že jsou fakt dobří a že by se neztratili ani v rozsahu kurzu na MIT. Samozřejmě by to bylo pro každého náročné, protože věcí, co se tam musí stihnout, je zkrátka víc a zároveň míra vedení od vyučujících je menší.
Deset našich studentů by uspělo na MIT, to by byl pěkný titulek pro náš rozhovor.
Krištof Pučejdl: Já bych se na to konkrétní číslo zase tak neupínal, to byl takový můj odhad. Myslel jsem tím každopádně, že by se naši studenti na MIT rozhodně neztratili. Není to zkrátka tak, že by ta úroveň byla o řád jiná.
Jak vás pobyt posunul ve vašich vědeckých projektech?
Krištof Pučejdl: Já jsem byl před naší cestou vlastně dost skeptický k tomu, co budeme schopni za jeden týden stihnout a snažil jsem podle toho nastavit své očekávání. Nakonec jsem ale příjemně překvapený, co se nám podařilo. Pracovali jsme tam na novém konceptu takzvaných meta materiálů nebo digitálních materiálů. Úzce jsme pracovali hlavně s místním kolegou Alfonsem Rubio, který v rámci tohoto konceptu prosazuje novou myšlenku 3D materiálu vyrobeného z různě ohýbaných a skládaných struktur. Takový přístup slibuje různé výhody a zajímavé vlastnosti a my jsme se společně s ním vyráběli aktivní strukturu řízenou motory, se kterými tady máme zkušenosti. Snažili jsme se předvést, v čem jsou naše přístupy možná zajímavější a lepší, než to co oni zkoušeli doposud. A opravdu jsem byl překvapený, že za týden jsme to stihli navrhnout, vyrobit, postavit, rozchodit, naměřit… Dominik Fischer, který tam byl s námi, část výsledku posléze zahrnul do své diplomové práce. Takže to nebylo jen o podávání rukou, ale každý den jsme odvedli kus práce.
Jiří Zemánek: Pro mne to mělo význam hlavně v tom, že jsem si aktualizoval stav výzkumu v oblasti digitálních modulárních materiálů i tím, že jsem mohl na vlastní oči vidět, na čem konkrétně na MIT pracují. Zároveň nás to posunulo v tom, jak zmiňoval Krištof, že jsme načerpali novou inspiraci kam fyzické struktury směřovat. Naši dosavadní představu jsme rozšířili o konkrétní výrobní postup skládání struktur z plochého kompozitu.
A myslím, že nám to otevřelo další prostor pro spolupráci, tím, že jsme se synchronizovali ohledně toho, co naše skupiny umí a dělají a identifikovali jsme několik témat, které mohou být zajímavé pro obě skupiny a ve kterých můžeme dál spolupracovat. Abych byl konkrétní, jde o dynamické modulární roboty a aktivní dynamické řízení velkých mřížkových struktur, které jsou pak aplikovatelné mimo jiné na konstrukci křídel letadel.
Krištof Pučejdl: To klíčové slovo, které Jirka zmínil, je právě dynamické řízení a snímání struktur digitálních materiálů. To je přístup, který jsme tam v rámci omezených časových možností předvedli a myslím si, že se to v části týmu MIT setkalo se vstřícným přijetím.
Chcete zmínit ještě něco, co vás zaujalo?
Krištof Pučejdl: Velký dojem na mě udělal tah na branku, který zosobňoval zejména Neil Gershenfeld. Každý den jsme se scházeli s celou skupinou a on se ptal jednotlivých lidí, na čem konkrétně dělali a k čemu to bude. Bylo to místy tvrdé, ale férové a užitečné. Když člověk neměl co říct, tak ho Neil vedl k tomu, aby si rozmyslel, jestli je jeho činnost smysluplná v kontextu aktuálního projektu. To je něco, co tady u nás příliš neděláme. Možná jsme na sebe moc hodní a tento přístup by nás posouval k tomu být výkonnější. Takže toto mi přišlo překvapivé a vlastně pozitivní.
Jiří Zemánek: Já navážu na Krištofa. Ten důraz na cíl je zásadní věc, kterou jsme si odvezli. Neil Gershenfeld akcentuje, že si musíš být od začátku vědom toho, kam tvoje výzkumná práce směřuje a k čemu bude. On říkal: “Ok, budeme tedy dělat toto, ale až to uděláme, koho to bude zajímat?” Doslova říkal “When we’re done, who cares?” A taková otázka je velmi užitečná a občas nám tady schází. Jsme už někdy pohlcení vlastní zúženou optikou danou tím jaké máme zkušenosti a co dělají lidé bezprostředně kolem nás a přestáváme pak být kritičtí k tématu vlastní práce. Občas je k věci dostat se do nepříjemné situace a muset svou práci obhájit před někým zvenku, ale vlastně i sami před sebou.
Rozhovor vedl Radovan Suk