Umělá inteligence zatím práci neruší. Může ji ale rozdělit na dvě různé ligy

Umělá inteligence už umí psát, překládat, programovat, analyzovat data i vést konverzaci tak přesvědčivě, že si lidé ke stroji snadno vytvoří vztah. Zatím ale nevíme, co přesně to znamená pro ekonomiku: zda hlavně vyšší produktivitu, nebo také bolestivý otřes pracovního trhu.

„Jsem obecně optimista,“ říká Ondřej Vaněk, investor fondu CarPower, zakladatel Blindspot Solutions a odborník na AI působící na ČVUT. Odmítá představu, že lidské práce je konečné množství, kterou technologie jednou vyčerpá. „Představa, že práce je konečné množství, které jednou dojde, je iluze,“ dodal v ekonomickém podcastu MakroMixér.

Problém nebude nedostatek práce

To neznamená, že proměna spojená s masivním nástupem AI bude snadná. A to i proto, že „stroje“ už sahají do dosud relativně chráněné oblasti lidského intelektu a kreativity. „Dřív jsme nahrazovali lidskou sílu, přesnost a rychlost. Teď už ale AI nahrazuje intelekt a kreativitu – poslední doménu, o které jsme si mysleli, že je čistě lidská. Odtud pramení ten přirozený strach, že už není kam ustoupit,“ říká Vaněk.

Podstatná bude podle něj rychlost, s níž se lidé dokážou přesouvat mezi profesemi. „Kdyby ze dne na den všichni přišli o práci, přesun jinam by trval. A to je klíčový problém – jak rychle lidé dokážou přesedlat,“ upozorňuje Vaněk.

Jan Bureš, hlavní ekonom ČSOB, který vývoj AI důkladně sleduje, v této souvislosti nabízí historickou paralelu. Technologický pokrok podle něj dosud masově nerušil celé profese; spíše měnil jejich obsah a vytvářel nové specializace.

„Na amerických historických datech z trhu práce po druhé světové válce vidíme, že technologický pokrok vedl jen k velmi malému počtu zcela zaniklých profesí – daly by se počítat na prstech jedné ruky, třeba obsluha výtahu,“ říká Bureš. „Mnohem víc profesí naopak vzniklo.“

Základní scénář proto podle něj není svět bez práce, ale svět s vyššími nároky na přizpůsobení. A to nejen pro jednotlivce, ale i pro vzdělávací systém.

I podle Vaňka bude stále méně stačit jednou získat titul a na desítky let se opřít o jednu odbornost. Změna proto přirozeně dopadá i na vzdělávání. Pokud ale AI umí vyřešit matematickou úlohu, napsat esej nebo připravit kus kódu, proč by se měl student učit postupy či cosi memorovat? Vaněk nabízí přirovnání k posilovně.

„Do posilovny nechodíte proto, že v životě budete zvedat činku stejným pohybem, ale abyste byli celkově fit,“ říká. Podobně podle něj funguje trénink intelektu. Integrály, diferenciální rovnice nebo sudoku nemusí člověk použít přímo, ale učí se díky nim myslet v dalších situacích.

Za klíčové, i jako pedagog na ČVUT, pokládá dvě věci: znát svůj obor a zároveň „vědět, co nevím“. Člověk bez základní znalosti tématu totiž nepozná, zda mu AI nabízí správné řešení, nebo jen přesvědčivě znějící omyl.

Nejrychleji se změna odehraje, respektive již odehrává, v digitálním světě. I když Jan Bureš má za to, že firmy zatím umělou inteligenci spíše zkoušejí, než aby plošně přestavovaly své byznysové procesy. Právě zde se ale může objevit impulz, který v ekonomice dlouho chyběl: výraznější růst produktivity služeb.Z programátora šéf agentů

„Co teď vidíme, není plná implementace AI do byznysových procesů, ale jde zatím spíš o experimentování,“ říká Bureš. „Může to ale přinést něco, co jsme dlouho neviděli – pozitivní impulz do produktivity v sektoru služeb, který dlouho zaostával za průmyslem.“

Překotně se pod vlivem umělé inteligence vyvíjí obor programování. Vaněk nečeká, že se vývojáři budou dál zužovat do stále detailnějších specializací, ale spíš se posunou do širší role: budou určovat zadání, kontrolovat výsledek a řídit práci specializovaných AI nástrojů.

„Z Java programátora se stává produktový manažer, který říká, co chce, a nechává to AI implementovat. Specializaci převzali agenti, programátor je vytlačován do role manažera agentního týmu,“ popisuje Vaněk.


V americkém Silicon Valley se podle něj už objevuje představa firmy s miliardovou dolarovou hodnotou, kterou s pomocí umělé inteligence vybuduje jediný člověk. Tedy, kdy jeden schopný člověk, vybavený dobrými nástroji, může obsloužit práci, na niž dříve potřeboval celý tým.

Ve fyzickém světě však bude účinek slabší. Kupříkladu hotel s digitální recepcí stále neznamená hotel bez lidí. Fyzickou práci podle Vaňka zkrátka „limituje prostá samotná fyzika“.

Dva světy a otázka moci

AI podle obou odborníků nevytvoří spravedlivější společnost, naopak může rozevřít rozdíl mezi lidmi, kteří s ní dokážou násobit produktivitu a příjmy, a těmi, kteří se k této možnosti nedostanou nebo ji nebudou chtít využít.

Vaněk si představuje dva vzdálenější světy. V jednom budou lidé budovat technologické firmy a koncentrovat hodnotu. Ve druhém poroste cena čistě lidských činností, vztahů a lokálnosti.

Bureš varuje, že v krajním scénáři by stroje mohly vytvářet podstatnou část ekonomické hodnoty, zatímco příjmy z práce by ztratily význam. Majetek i moc by pak směřovaly k vlastníkům kapitálu a několika technologickým firmám. „Bez rozumných institucionálních mantinelů by to bylo extrémně nebezpečné pro fungování demokratických společností,“ říká.

Klíčovým tématem spojeným s AI je zodpovědnost. Týká se to medicíny, péče, podnikání, ale i autonomních aut. „I kdybychom měli skvělé roboty, nedokážeme jim předat zodpovědnost za jejich činy,“ říká Vaněk. „Právní a regulatorní rámec má proto delší časovou konstantu než technologie samotná.“

Bureš souhlasí: „Ten, kdo cokoli vytvoří, musí nést zodpovědnost vůči ostatním lidem jako otázku osobní volby.“

Pro člověka, kterému je dnes dvacet, proto Vaněk nemá ani technologickou pohádku, ani návod na únik před stroji. Doporučuje umět AI používat, mít hlubší odbornost a dál na sobě pracovat. „Určitě bych nedoporučoval taktiku: za chvíli přijde univerzální příjem, tak si dám nohy nahoru a pustím si Netflix. Na to je skutečně příliš brzy.“