Matěj Hofman z FEL ČVUT na ČRo Plus

mluvčí 4,
Jak jste ty roboty nastavili, aby věrohodně simulovali chování novorozenců?

mluvčí 1,
No, tak náš humonoidní robot aicap má velikost asi čtyřletého dítěte a běžně je u nás v laboratoři ve vzpřímené poloze, ale náš výzkum vývoje dětí se zaměřuje hlavně na první měsíce po narození, kdy je dítě přirozeně v poloze na zádech, takže opora vůči podložce orientace vzhledem ke gravitaci, pohled zespodu, to všechno je charakteristické pro toto období. A chceme li vývoj zkoumat pomocí robota, musíme ho tedy dát do postýlky. A to jsme právě udělali.

mluvčí 4,
Co přesně ten experiment ukázal nebo co nejpodstatnějšího ten experiment ukázal z vašeho pohledu.

mluvčí 1,
Tak ten původní experiment s dětmi proslavila americká psycholožka Caroline Rowe Coliérová. Kde dítě leží v postýlce a jedna jeho končetina je propojena se zavěšenou hračkou a postupně zjišťuje, že jejím pohybem dokáže vlastně svým pohybem některý z těch miněk, kterou z těch končetin dokáže hračku rozhýbat. Takže. Učí se tak jeden ze základních vztahů mezi vlastní akcí a jejím následkem. A novorozenci a několik měsíců staré děti většinou ten vztah objeví, ale nespecificky, to znamená, hýbou všemi končetinami, rukama i nohama. I když s hračkou je spojená jen jedna a až okolo půl roku děti více hýbou tou jednou kon, která skutečně na hračku má vliv a tím experimentem v různých obměnách od šedesátých let prošly stovky dětí, ale mechanismus se objasnit nepodařilo. A tam právě tam směřuje ten náš experiment s humanoidním robotem, který také leží v postýlce, má nad sebou hračku a jedna z jeho rukou nebo nohou je propojený pružným lankem s tou hračkou a náš model vlastně v tom umělém mozku toho robota pracuje se základními kognitivními mechanismy právě jako je predikce, překvapení, zvídavost, to znamená, robot očekává určitý následek svého pohybu, ten se učí předvídat, a když se stane něco neočekávaného, je to pro něj zajímavé. Zkusí to udělat znovu a právě tím se postupně učí vztah mezi tím svým tělem. A co může způsobit v okolním světě?A výhodou toho, že to máme v robotu, je vlastně to, že to máme kompletně pod kontrolou, můžeme jednotlivé mechanismy v tom jeho mozku zapínat, vypínat, sledovat, co se změní a izolujeme, co přesně za daným chováním stojí, a to samozřejmě s lidským mozkem udělat nemůžeme, takže v tom je výhoda tohohle způsobu modelování.

mluvčí 4,
Když pro dítě nějaká věc není nová, tak směřuje pozornost jinam. Tohle jsou závěry expertů z Psychologického ústavu Akademie věd, kteří studují novorozence. Tohle jste také mohli potvrdit na humanoidních robotech.

mluvčí 1,
Ano, tak ty právě, že tyhle ty mechanismy, jako zvědavost a snaha předpovídat, co se stane, jsou nějakými obecnými motory lidského vývoje a učení. A kolegové z psychologického ústavu se zaměřují hlavně na jazykový vývoj a naše úloha, ta propojuje pohyby a vnímaní jejich následků. A abychom tohle mohli věrně modelovat, tak my potom potřebujeme opravdu toho fyzického robota s odpovídajícím tělem a smysly, to znamená ten kognitivní mechanismus může být podobný. Ale ten kontext, ten senzoricko motorický, který je důležitý, tak ten my tady máme jiný.

mluvčí 4,
K čemu budete směřovat dál?

mluvčí 12,
Tak tohle.

mluvčí 1,
Je zas jako jenom jeden dílek do té skládačky, na které můj tým pracuje, tady vlastně šlo o nějaké propojení, řekněme, té motoriky a toho, co ten robot vidí v mé laboratoři, se hodně zabýváme například imatem, vlastně náš humanoidní robot má i citlivou kůži na celém těle a v tomto, v tomto raném vývoji je právě hmat vlastně ještě důležitější, takže naše další experimenty se právě potom propojují s tím hmatem a s tím, co robot může vlastně dotykem, třeba, že se naučí sáhnout si pro věc, tak jako se děti učí třeba ve třech měsících života.

mluvčí 4,
Matěj Hofman, vedoucí laboratoře humanoidní robotiky na Českém vysokém učení technickém. Děkuju za rozhovor.

mluvčí 12,
Děkuju, na shledanou.