Levné drony schopné autonomního řízení dnes dokážou ohrožovat techniku za miliardy eur a zásadně mění podobu moderních konfliktů. Právě potřeba rychleji vyvíjet, testovat a vyrábět drony i systémy proti nim teď silně zaznívá v evropských bezpečnostních debatách. „Máme šikovné studenty i vědce, ale Česko nemá dostatečnou finanční podporu,“ říká vedoucí Skupiny multirobotických systémů na ČVUT Martin Saska.
O dronech a autonomních systémech slyšíme velmi často, ale málokdy konkrétně. Co jsou dnes ty nejzásadnější inovace, které mění moderní válku?Změnilo se hlavně to, že se začaly nasazovat i mnohem menší drony, vícerotorové drony. Už to nejsou jenom ta velká křídlatá letadla, která létala na velkou vzdálenost a monitorovala. Nyní jsou ty malé drony schopné vyhledávat a zabíjet i jednotlivé vojáky, což je velká změna.
Na Ukrajině lidé popisují, jak denně sledují na obloze FPV drony. Patří obrovské množství, roje a možnost zabíjet jednotlivé vojáky k hlavní proměně dronů?Zatím se ještě nebavíme o skutečných rojích. Je to velké množství jednotlivě řízených dronů, které jsou ovládané člověkem. Rojová technologie by dokázala ještě mnohem více. To množství je právě ta změna, která nastala, díky tomu se bojiště změnilo úplně.
Hodně se mluví o dronech řízených umělou inteligencí. Jak daleko dnes tahle technologie skutečně je?Podle mých informací je tato technologie na bojišti nasazována zatím minimálně. Vědecké kruhy, některé univerzitní týmy i soukromé společnosti dokáží s umělou inteligencí udělat mnohem více.
Skutečně jsme schopni postavit létajícího robota, který letí úplně sám, reaguje na prostředí a má veškerý výpočetní výkon na palubě. Takto sofistikované drony na Ukrajině ještě nasazované nejsou. Jednak proto, že technologie, kterou používají, není tak daleko, ale i proto, že jsou tyto systémy dražší.
Evropští lídři vyzývají ke zrychlení výroby dronů, převodu do praxe. Ukrajina ale ukazuje, že nové systémy vznikají a upravují se během týdnů. Může tomu Evropa v přechodu do praxe vůbec stačit?Nejdůležitější je vytvořit kritickou úroveň znalostí ve státě, dát dohromady dostatečně velké týmy expertů, které pokrývají veškeré aspekty autonomie. Tato kritická masa lidí je potom schopná i velmi rychle a pružně reagovat na potřeby změny.
Není to o tom se ihned vrhnout na nějaký jeden konkrétní problém, který může být už zítra vyřešen jinak, ale o tom vybudovat tady dostatečně velké společnosti, které budou mít aktuální know-how pro řešení problémů a budou moci dynamicky vyvíjet a vylepšovat svoje produkty v mnohem větším měřítku, než je to nyní.
Chybí prostředky
Propojení odborníků na jednom místě s výrobními firmami by asi bylo nejlepší, ale jak dlouho dnes trvá zavádění do praxe, kde jsou ty největší překážky?Je to o prostředcích. Měl jsem možnost navštívit Čínu, respektive profesory, se kterými spolupracuji, ti dostávají obrovské prostředky přímo od vlády, z Pekingu, aby vybudovali spin-off univerzitního týmu a dokázali tak produkty vytvořit mnohem rychleji.
Neříkám, že nemáme podporu, je tady podpora aplikovaného výzkumu, startupů i firem, ale je mnohem menší. Vždy je například vyžadována spoluúčast, musím tedy paralelně získávat peníze od státu, což je výrazně náročnější, než jsem mohl vidět v Číně. Zároveň ještě musím shánět peníze, které to všechno budou dofinancovávat.
Všechno je to komplikované, jsou tam relativně dlouhé časové prodlevy, čekání na grant, na navýšení peněz, tady nám opravdu ujíždí vlak. Hodně teď biju na poplach, sháním soukromé financování, soukromé investory, protože pokud se nám nepodaří vybudovat i v našem regionu něco opravdu velkého, velký tým, který bude schopen dělat opravdu konkurenční produkty, tak v tom současném světě v této technologii nemáme šanci.
Když budou peníze, bude mít potom kdo vyrábět takovéto vyvinuté nové systémy? Jsou tady dostatečné kapacity, aby to šlo velmi rychle?Bavíme-li se o České republice, je tady z nějakého důvodu hrozně moc šikovných studentů, vědců, ten lidský potenciál je tady obrovský, ale zároveň i výrobní. Dal jsem si teď za cíl, že vyvineme v rámci firmy, se kterou spolupracujeme, dron, který bude využívat zcela české komponenty, případně ty ze střední Evropy. A podařilo se nám to.
Máme vlastní chytré baterie, senzory. Jediné, co nedokážeme, jsou čipy a počítače, ale i na tom Evropa pracuje, takže já bych se toho nebál, ten potenciál je tady veliký.
Souvisí to i s tím, že se nám na ČVUT podařilo vybudovat jednu z největších výzkumných skupin, které dělají výzkum dronů, možná i na světě. V Evropě jsme největší a dokážeme v přímých soutěžích porážet týmy z celého světa i Evropy.
Na čem teď konkrétně pracujete? Co z toho by mohlo být využité i pro obranu nebo armádu?Právě teď se zaměřujeme na ty zcela autonomní roje, které jsou řízené palubními počítači, dokáží v terénu operovat bez komunikace, bez GPSky. V tom případě je prakticky nedokážu nijak rušit, nepotřebuju tam tahat ta optická vlákna, což je technologie desítky let stará, která se teď na Ukrajině používá.
My to dokážeme udělat bez toho a zaměřujeme se i na nasazení umělé inteligence na palubě, aby ovládání týmů dronů nebylo, tak jako teď, přes joystick, to vůbec. Ten robot musí vnímat své prostředí, ale ty povely musí být i v přirozeném jazyce. Není to jenom o obraně, ale i o pomoci ve spoustě dalších aplikacích, třeba u vyhledávání ztracených osob, při pomoci policii, požárníkům.
Aplikací v civilním sektoru je spoustu a všude tam je potřeba, aby uživatelé komunikovali s tím robotickým systémem přirozeně. Policisté nejsou robotici a ani jimi být nemají. Mají mít ale schopnost říct: „Ztratilo se dítě někde u lesa, byl viděn člověk, který šel tímhle směrem,“ a ten robotický tým si tuto informaci vyhodnotí a na základě toho reaguje nebo navrhne řešení zcela sám.