Mozek dětí se přizpůsobuje chybějící končetině už v raném věku. Podobné je to u robotů

Studie s názvem Global remapping of the sensory homunculus emerges early in childhood development vznikla ve spolupráci několika výzkumných týmů z oblasti neurovědy a vývojové psychologie z University of Cambridge, Durham University a University College London. Za ČVUT se na ní podíleli doc. Matěj Hoffmann a dr.
Zdeněk Straka ze skupiny humanoidní robotiky na katedře kybernetiky.
Na experimentech se podíleli také robotici z EPFL Lausanne, kteří vyvinuli speciální pneuvětší matické zařízení, umožňující stimulovat dotek během snímání mozku v MRI skeneru.
MOZKOVÁ MAPA TĚLA Mozek obsahuje takzvanou somatosenzorickou mapu těla, někdy označovanou jako senzorický homunkulus. Jde o uspořádání oblastí mozkové kůry, které zpracovávají dotek a další smyslové informace z různých částí těla.
Tuto mapu popsal už v polovině 20. století kanadský neurochirurg Wilder Penfield při operacích pacientů s epilepsií. Jednotlivé části těla jsou v mozku reprezentovány různě velkými oblastmi podle jejich citlivosti – například ruce nebo obličej zabírají výrazně prostor než záda. Právě tato mapa je však mnohem dynamičtější, než se dlouho předpokládalo.
JAK SE MOZEK PŘIZPŮSOBUJE
CHYBĚJÍCÍ KONČETINĚ Výzkumníci pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI) sledovali mozkovou aktivitu u dětí ve věku 5–7 let a u dospělých – jak u lidí bez jedné horní končetiny, tak u kontrolní skupiny. Výsledky ukázaly, že u lidí narozených bez ruky dochází k rozsáhlé reorganizaci mozkové mapy těla. Oblast mozku, která by za běžných okolností reprezentovala ruku, nezůstává neaktivní – místo toho začíná reagovat na signály z jiných částí těla. Změny se přitom neomezují jen na bezprostřední okolí této oblasti, ale zasahují širší část somatosenzorické kůry.
HOMEOSTATICKÁ PLASTICITA: MOZEK SI UDRŽUJE ROVNOVÁHU Klíčem k pochopení těchto změn je mechanismus, nazývaný homeostatická plasticita. „Každý neuron v mozku si do určité míry ‚hlídá‘, aby byl aktivní – aby dostával přiměřené množství vstupních signálů. Když o některé vstupy přijde, začne zesilovat jiné, aby si tuto úroveň aktivity udržel,“ vysvětluje doc. Matěj Hoffmann z ČVUT. Pokud tedy neuron v oblasti mozku, určené pro ruku, nedostává signály z chybějící končetiny, začne zesilovat vstupy z jiných částí těla – například z paže, zápěstí nebo někdy i z obličeje.
„Mozek tak vlastně aktivně hledá rovnováhu v celé síti. Nejde jen o jednoduché pravidlo ‚používej, nebo ztratíš (use it or lose it)‘, ale o komplexnější regulační mechanismus,“ doplňuje dr. Zdeněk Straka.
VÝPOČETNÍ MODEL Z ČVUT Právě tento mechanismus pomohl vysvětlit výpočetní model, vyvinutý na ČVUT. Model vytvořený dr. Zdeňkem Strakou simuloval chování neuronů v somatosenzorické kůře. Každý neuron v modelu měl jednoduché pravidlo homeostatické plasticity – snažil se udržet stabilní úroveň aktivity.
Když modelu výzkumníci „odebrali“ vstupy z ruky, tedy simulovali situaci vrozeného rozdílu končetiny, začala se aktivita v síti přeuspořádávat způsobem, který velmi dobře odpovídal výsledkům naměřeným v mozkových skenech.
„Ukázalo se, že i relativně jednoduchý model dokáže velmi dobře vysvětlit hlavní experimentální výsledky. Recenzenti článku tento přístup hodnotili jako jednu z jeho silných částí,“ říká dr. Straka.
SPOJENÍ ROBOTIKY
A NEUROVĚDY Zapojení týmu z ČVUT souvisí s jejich dlouhodobým výzkumem reprezentace těla a hmatu v mozku – a také v robotických systémech.
Výzkumníci například dříve vyvíjeli model, který umožnil humanoidnímu robotovi iCub vytvořit si vlastní „mapu těla“ na základě dotykových podnětů z umělé kůže.
„V robotice řešíme podobnou otázku: Jak se systém naučí, kde na těle došlo k doteku, a jak si vytvoří mapu vlastního těla. Tyto principy jsou překvapivě blízké tomu, co se děje v lidském mozku,“ říká doc. Hoffmann.
JEDEN DÍLEK VĚTŠÍ SKLÁDAČKY Pro výzkumnou skupinu humanoidní robotiky je tato studie jedním z kroků k hlubšímu pochopení toho, jak mozek reprezentuje tělo a jak se tato reprezentace vyvíjí.