O čem film vypráví?
Jiřina Šimková: O příchodu Čechů do Banátu a jejich současném životě. Je to vlastně koncept toho, jak před 200 lety z Čech odešli Češi do Banátu, jak tam zakotvili, zabydleli se, jak těžké prostředí tam měli, a přesto vydrželi do dneška. I přes těžké doby, kdy jich spousta odcházela za prací třeba do České republiky. A naopak teď je tam trend, že někteří se vrací zpátky, nebo si tam kupují domy. A to zobrazuje jejich současný život.
A jak Banát na plátně zní?
Beata Hlavenková: Zní moc hezky. Jak už to u skladatelů bývá, vstoupila jsem do toho až ve chvíli, kdy se film střihá, paní režisérka mě oslovila, zda bych nenapsala pro film nějakou píseň. A z písně vznikly různé motivy, takže jsem ve výsledku film doprovodila soundtrackem. A pak je tam jedna píseň autora Petra Skočdopole.
Jak se zrodil nápad zmapovat historii a život krajanů v Rumunsku?
Jiřina Šimková: Vzniklo to tak, že jsme tam poprvé jeli asi před pěti lety se štábem televize Deváté patro, který vznikl na ČVUT v Praze v době covidu. Tehdy jsme si řekli, že pojedeme na festival a že uděláme krátkou reportáž. To se stalo, nakonec z toho byl půl hodinový film Tři kluci a festival. Ale tím, jak jsme tam hodně cestovali, tak při našich kontaktech a setkávání s místními lidmi se nám ten svět otevřel jiným způsobem. Dali nám obrovskou důvěru, začali nám vyprávět příběhy, šli jsme hlouběji do toho, jak tam přišli, jak je ošidili za Rakouska-Uherska, co jim naslibovali. Ústřední roli ve filmu hraje historik Kocman a jeho vyprávění. Nejdříve jsem si řekli, že natočíme časosběr, nakonec se z toho stal srdečný příběh, a vyvíjí se doteď, takže si z nás všichni dělají legraci, že budeme možná nekonečný seriál.
Spolutvrůce byl Petr Skočdopole, který napsal jednu píseň, zbytek je vaše práce. Čím jste se nechala jako autorka inspirovat?
Beata Hlavenková: Když mi Jiřina volala ohledně filmu, tak mě původně napadlo, že bychom našli nějakou báseň ideálně nějaké básnířky z místa Banátu, ale to se nepodařilo. V té době jsem měla rozpracovaný námět textu, se kterým jsem šla za textařkou, herečkou a zpěvačkou Janou Ivanovič-Infeldovou, která v podobných týmech píše nádherné věci. Představila jsem jí ten nápad, a pak jsem paní režisérce posílala námět a velmi to sedlo k celému tématu Banátu a k lidem, kteří tam žili často ne v úplně lehkých podmínkách.
Jakým výzvám čelí česká komunita v Banátu v 21. století?
Jiřina Šimková: Vnímám to tak, že to jsou především pracovní příležitosti, zůstat tam a přežít. Nicméně pokud vím, tak některé vesnice mají větší šanci, některé menší. Za mě mají ale šanci všichni, síla v lidech a nezlomnost je obrovská. Ale fakta jsou druhá věc, spousta mladých lidí odcházejí za prací, zůstávají tam starší lidé, kteří postupně odchází. A od toho se snižuje populace. Na druhou stranu tam mladí lidé také přicházejí. Byly tam dvě slečny na stáži za učitelem, a obě dvě tam zůstaly. Ale nebudu zveřejňovat jejich příběh, protože ten příběh je pro ně tak vzácný, že si ho chtějí nechají pro sebe.
Má tamní oblast nějaké specifické hudební nástroje? Zjišťovala jste to?
Beata Hlavenková: Ano, ale ne úplně do hloubky. Myslím si, že to jsou nástroje, které se často pojí s lidovou muzikou, jako je akordeon a foukací nástroje všeho druhu. Ale nic takového jsme do filmu nevyužili, času bylo méně. To mě ještě čeká, jenom se bojím, abych tam také nezůstala, když tam pojedu.
Jiřina Šimková: Hodně tam hrají české lidové písničky, harmonika, piano, všechno musí být nahlas a hodně tančit. Film jsme natočili jako dárek, vděčnost krajanům za to, že naši kulturu a náš jazyk tam zanechali v neuvěřitelně čisté, ryzí podobě. Dokonce jeden z mladých hudebníků, když dostal harmoniku, tak říkal – v Čechách mají diskotéky, koncerty, ale nikdo nezazpívá z mladých lidí českou písničku, tady je znají všichni.
Přišla jste na to, proč právě tamní komunita si i po dvou stoletích uchovává jazyk, zvyky, vztah k české kultuře?
Jiřina Šimková: Přišla jsem na to. Velmi snadno. Mezi nimi je tak obrovská úcta a touha si navzájem pomáhat, oni tam nežijí každý sám. Vědí moc dobře, že pokud si navzájem nepomůžou, tak nepřežijí. A to tam mají takhle od začátku.
Kde bude film k vidění?
Jiřina Šimková: Minulý týden jsme měli premiéru v Betlémské kapli. A od ledna budou projekce především v místech v Česku, kam se odstěhovali Češi z Banátu za prací. Těch míst je poměrně hodně. A tam film budeme promítat společně s besedou. Krajané se budou účastnit, takže kdo přijde do kina, může si s nimi povídat. Říkají si o to také knihovny a školy.
Jak se žije našim krajanům v Banátu? A za jakých okolností tam před 200 lety přišli? Poslechněte si celý rozhovor.
