Centralizace specializovaných onkologických výkonů do zkušených pracovišť má zásadní význam. Ukazují to i výsledky dosud nepublikované celonárodní české studie, která propojuje data Národního onkologického registru s údaji zdravotních pojišťoven.
Analýza zahrnovala 1 414 dospělých pacientů s karcinomem pankreatu v časnějších stadiích I–II, diagnostikovaným v letech 2017–2023, kteří podstoupili operaci s cílem nádor odstranit. V nemocnicích s méně než 17 pankreatickými resekcemi ročně dosahovala 90denní mortalita po operaci 12 %, zatímco na pracovištích s vyšším počtem těchto operací 4,9 %.
Rozdíl přitom nezmizel ani po zohlednění věku a pohlaví pacientů, jejich dalších onemocnění, stadia nádoru nebo léčby podané před operací. Statistická analýza ukázala, že šance na úmrtí do 90 dnů po operaci byla v nemocnicích s nižším počtem těchto výkonů přibližně 2,5krát vyšší.
Výsledky tak ukazují, že u technicky náročných chirurgických výkonů může mít soustředění péče do zkušených pracovišť zásadní význam. Neznamená to však, že celý další průběh péče o onkologického pacienta musí automaticky probíhat ve specializovaném centru.
Podle odborníků z ČVUT je proto stejně důležité určit, které části péče skutečně musí probíhat v centru a které lze bezpečně poskytovat blíže bydlišti pacienta.
„Centralizovat bychom neměli pacienta, ale tu část jeho péče, u níž centralizace prokazatelně přináší vyšší kvalitu,“ shrnuje přístup docent Aleš Tichopád, vedoucí výzkumné skupina na FBMI.
Zásadní roli by přitom centrum mělo sehrát už ve chvíli, kdy vznikne důvodné podezření na závažné onkologické onemocnění. Dobře koordinovaná diagnostika a rychlé zapojení potřebných specialistů mohou zkrátit cestu k diagnóze a zahájení léčby. Právě v této fázi může specializované centrum pacientovi pomoci získat cenný čas.
Naopak po zahájení a stabilizaci léčby nebo v období remise může být u vhodných pacientů část péče přesunuta do regionu – například formou pravidelných kontrol, dlouhodobého sledování, delegované preskripce tam, kde je to možné, nebo dalších činností, které není nutné provádět ve vysoce specializovaném centru.
Rozhodování přitom musí zohledňovat nejen samotnou diagnózu, ale také věk a celkový stav pacienta, jeho prognózu, možnosti léčby, preference i ochotu podstoupit náročnou terapii.
Důležitá je také perspektiva samotného pacienta. Člověk, kterému centrum pomohlo v kritické fázi onemocnění, k němu může mít pochopitelně mimořádnou důvěru a chce v jeho péči zůstat. Z hlediska celého systému však nemusí být dlouhodobé setrvávání každého stabilizovaného pacienta ve vysoce specializovaném centru vždy optimální.
Komunikace a navigace pacienta jsou proto klíčové a měli by s nimi pomáhat vyškolení koordinátoři péče. Pacient musí rozumět tomu, proč se některá část jeho péče přesouvá blíže k bydlišti a že tento přesun neznamená snížení kvality nebo ztrátu kontaktu se specializovaným centrem.
Přeplněná centra znamenají vysokou zátěž lékařů a sester a méně času na pacienty, kteří jejich specializovanou expertizu právě potřebují. Příliš široce pojatá centralizace tak může vést k neefektivnímu využívání omezené kapacity center.
ČVUT proto využívá data o skutečném průběhu péče o pacienty a metody umělé inteligence k hledání toho, jak péči lépe uspořádat. Na základě velkého množství anonymizovaných dat lze sledovat, jakými cestami pacienti zdravotním systémem procházejí, jaká péče jim byla poskytnuta a jaké byly její výsledky. Pomocí těchto metod je možné porovnávat různé modelové způsoby organizace péče a hledat, ve kterých fázích by měl být pacient léčen ve specializovaném centru a kdy může být část jeho péče bezpečně zajištěna blíže jeho bydlišti.
Úspěchem centralizace není dostat do centra co nejvíce pacientů. Úspěchem je zajistit pacientovi správnou expertizu ve správný okamžik a zachovat kapacitu centra právě pro chvíle, kdy ji skutečně potřebuje.